Tuesday, 21 November 2017
Rostlinstvo Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Tuesday, 30 May 2006

Rostlinstvo

Zmínil jsem se už o tom, že jsem kdysi kolem Újezda botanizoval a také se tam poprvé seznámil s řadou běžných našich rostlin. Konstatoval jsem dále, že dnešní rostlinný pokryv katastru už je do značné míry ochuzen a změněn dlouholetým působením člověka - zemědělce, což se výrazně projevilo právě v naší už dlouho kulturní krajině. Jenže rostlinných druhů je všude u nás tolik, že kdybych zde uvedl jen seznam těch, které se na našem katastru opravdu vyskytují (a které pochopitelně nemohu všechny znát, protože výzkum tu nebyl ještě proveden a také nejsem specialista), byla by to pěkná řada stránek. Takže jak do toho s mými skromnými vědomostmi? Samozřejmě bych Vám mohl poradit, abyste si přečetli příslušnou kapitolu o flóře v Přírodě Třebíčska (str. 51-78). Ale ani tak bych Vám příliš nepomohl. Rostlinstvo na Třebíčsku je tak rozmanité, že to co najdete někde kolem Jihlavky nebo Moravských Budějovic, zdaleka se nemusí vyskytovat kolem Újezda. Proč tomu tak je jsem trochu nakousl v úvodních lokalitách, zejména v kapitolce o lesích. Zde tedy výklad zkrátím a zmíním se jen o nejdůležitějších zajímavostech. Nejbohatší a nejzajímavější rostlinná společenstva najdete u nás na neobdělávaných místech, kolem cest, na mezích, pastvinách, kolem potoků, na okrajích a na pasekách, v lesících a v podobných „zapomenutých“ místech. Takových lokalit bylo u nás v mé době ještě plno, kupodivu jim prospívalo občasné kosení nebo vypásání. Představa některých dnešních rigorózních ochranářů, že přírodu je třeba ponechat svému vývoji a nijak do ní nezasahovat, je do určité míry mylná. Nežijeme totiž už nikde v původní přírodě a necháme-li na pospas už druhotně vytvořená rostlinná společenstva zejména otevřených ploch, záhy zarostou plevelem a stanou se z nich ruderály nebo křovinaté houštiny.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Pozvu Vás na procházku do své oblíbené dětské lokality - do Liští. Tohle místo se kupodivu stále udržuje jako nejpůvodnější refugium na celém našem katastru, i když má jen omezený prostor a je situováno do blízkosti obce a do polní krajiny. Díky značnému sklonu stráně však zřejmě nikdy nebylo řádně obděláváno, snad jen občas koseno a zejména vypásáno. Jen proto se tu mohly místně zachovat zbytky původní hájové flóry, zejména v té části, která byla v mém dětství zarostlá lískami a dalšími keři. Pouze na tomto místě najdete široko daleko poslední rostlinky vonných bramboříků , květiny teplých hájů, jejíž areál rozšíření se táhne od jihu a východu a dále na Českomoravskou vrchovinu už nezasahuje. Tuto lokalitu mi ukázala moje babička v době, kdy tam ještě byl brambořík běžný. Dnes už je to spíše sporadický výskyt, ale odolný druh stále ještě vzdoruje postupnému zarůstání a nadměrnému hnojení. Tam také najdete další hájové rostlinky, jmenuji jen plicník lékařský , lechu jarní , sasanku hajní , kopytník evropský , několik druhů violek , brzy na jaře i podivný cizopasný podbílek šupinatý a řadu dalších, méně nápadných druhů. O kousek dále, v našem sadu, kde se tráva víceméně každoročně seká, je vegetační pokryv trochu jiný. Zde nutně chybí většina hájových druhů, které vyžadují aspoň trochu stínu, např. brambořík, podbílek a kopy tník, zato se dobře vede sasankám, zběhovcům, kopretinám , lomikámenu zrnatému , rozchodníku žlutému, violce psí , několika druhům jahodníků , v létě pak místy dominuje žlutý devaterník , několik druhů jetelů, jitrocelů , drobné světlíky, hvozdík kartouzek, čičorka pestrá , žlutý štírovník a pár dalších druhů. Běžná je také pupava bezlodyžná , jejíž dřeň pod květem jsme jako děti vykrajovali a pochutnávali jsme si na ní - chutná jako kedlubna. Kdybychom pátrali, našli bychom jistě ještě aspoň dvě desítky dalších, méně nápadných květin a pochopitelně i celou řadu nenápadných travin, mezi nimiž se ztrácí na jaře kvetoucí bika ladní („kominíček“). Jak dopadne taková stráň, když se přestane sekat nebo spásat, to uvidíte o kus dále na stráni za lesíkem, směrem k trati. I tady je co vidět - přežívá tu stále také řada už jmenovaných druhů, navíc i divizny, čilimníky, kakosty, chrastavce, chrpa čekánek i dva druhy zvonků , ale polovina stráně už je porostlá trnkami, růží šípkovou a dalšími křovinami. Nebude tedy trvat dlouho a přirozená sukcese tuto lokalitu zcela přeroste a všechny druhy otevřených ploch vytěsní. Tak zanikají volné lokality, které se při méně intenzivním hospodaření vytvořily a udržovaly po dlouhá časová období.

Ale zůstaňme ještě v Liští a podívejme se na přilehlou louku. Byla to za mých dob louka velice květnatá, pravidelně sekaná a zavlažována a jen sporadicky hnojená. Na jaře to byl ráj žlutých smetánek a bělavých řeřišnic , později se objevil pryskyřník prudký, kohoutek luční, bika ladní („kominíček“), kontryhely a nejrůznější trávy, v létě dominovaly chrastavce , nádherně nafialovělý kakost luční , který stále ještě jinde udává barevný tón vlhčím loukám naší oblasti, také toteny, třeslice a mnoho dalších druhů, zejména trav a taky tam bývala spousta kmínu , místy i řepíky a další léčivky. Dnes je to hnojená louka, na níž se možná klidí dost kvalitního sena, ale přežilo tu jen málo zajímavé společenství několika málo druhů trav , šťovíků a plevelných rdesen. Kdysi tu také zmolou na okraji louky protékal v hustém zárostu dalších vlhkomilných rostlin potůček studené a čisté vody, zadržované v malém „zvírku“, z něhož se čas od času vypouštěla přebytečná voda k zavlažování louky. Nyní jsou prameny zachyceny do studní a voda je vedená melioračními trubkami hluboko pod povrchem půdy. Z louky se tak vytratila řada běžných břehových rostlin, blatouchy, vrbiny, pomněnky, sítiny, ostřice a celá rozsáhlá oblast polí, kdysi bohatá zvěří, tak zůstala bez povrchové vody. Takový je tedy závěr z naší malé ekologické exkurze do jedné obecně známé lokality v našem katastru. Neškodí jistě zamyslet se právě na tomto místě, zda se tyto celkem nedávné meliorační zásahy vyplatily. Myslím, že i takové úvahy do našeho povídání patří.

Dále bych už pokračoval jen dalším výčtem vegetace v některých zajímavých újezdských lokalitách. Nejdříve bych se asi měl opět zastavit u Mlýnského kopce. I když zde sotva najdeme druhy, které jinde provázejí vápencový podklad, na to je to příliš malý areál, udržely se tu rovněž mnohé hajní rostliny. Na jediném místě katastru se tu vyskytuje volně jaterník , dále i husté porosty plicníku, lecha jarní, běžný je šťavel kyselý, kopytník a orsej jarní , roste tu na stráních i zvláštní velkokvětý zvonek , divizna knotovkovitá a nápadný tmavě modrý druh rozrazilu , který jinde v katastru už nepotkáme; kdysi jsem ho určil jako rožankolistý . V trhlinách skal nad splavem tu najdeme několik druhů kapraďorostů, dokonce i ozdobný sleziník červený a routičku . Ještě blíže k vodě jsou už vlhké skály pokryty nejrůznějšími mechy a místy se najdou i běžné druhy játrovek . Další zajímavé rostliny bychom našli i v lesním podrostu na kopci a zejména v zarostlých vápencových lomech. Je to tedy i botanicky velmi zajímavá lokalita, druhově dosti bohatá, jaká se v této zachovalosti už jinde v našem katastru nevyskytuje. Řada původnějších druhů tady buď přetrvala minulá rušnější období (tvrz, vápenka, důležitá stezka) nebo se sem druhotně navrátila údolím Rokytné. V každém případě stojí Mlýnský kopec i dnes za důkladnou botanickou prohlídku, zejména brzy na jaře a v časném létě. Protože tudy také protéká důležitá vodoteč, která zvlhčuje louky pod kopcem, je to místo s největší druhovou diverzitou stromů a keřů na našem katastru. Kromě běžnějších druhů tu najdeme i střemchu , krásné porosty olše lepkavé , řadu druhů vrb, krušinu, brslen, ptačí zob, zimolez a prakticky celý soubor stromů, jaké se u nás vůbec vyskytují. Nad cestou do Újezda uvidíme i jediné exempláře borovice černé na našem katastru - jsou však zřejmě vysazené. Kdybychom pak pokračovali kolem vody dále k Boroví, dostali bychom se i do míst s bažinatými nekosenými loučkami s bohatou břehovou vegetací a hustě zarostlými zlomy na okraji úzké potoční nivy. I zde bychom našli množství dalších rostlin, na jaře jsou tu husté porosty sasanek, plicníku, orseje a lechy , místy i nenápadné krtičníky, které daly jméno celé skupině podivných a vzájemně nepodobných rostlin, z nichž u nás roste žlutý kokrhel , známější divizny , už zmíněné rozrazily, lnice, světlíky a parazitický podbílek . Ještě za mé paměti to bylo místo, kde rostly v divokém stavu sněženky , odkud se pak dostávaly do zahrádek v okolních obcích. Lze se jen dohadovat, zda sem dříve zasahovaly i bledule , které dnes už přežívají v nedalekých reservacích na Blatné hrázi u Cidliny nebo v olšinách u pramenišť téhož potoka nad Dašovem. Nikdy jsem tu také neviděl statný starček Rivinův nebo ozdobný vstavač prstnatec májový , které se udržely jen pár kilometrů dále po potoce, na bažinaté loučce nad koupalištěm za Čáslavicemi.

Nicméně nemusíte chodit ani tak daleko, abyste se seznámili se zajímavými a na pohled s velmi úhlednými květinami. Pořád ještě i dnes najdete kolem travnatých cest, třeba pod Horkou k Boroví, nebo ke Kamejchům hned celou malou botanickou zahradu. Všude hojný je bělavý řebříček , známá léčivka, znovu se objevuje úhledná modrá čekanka, kostival lékařský, chrastavec, pestrý hadinec, třezalka, lnice, komonice, řepík lékařský , na suších místech kolem Hůry a Kamejchů i pavince, kopretiny, silenky , různé bodláky, svízele, jitrocele a mnoho dalších. Koncem léta udává barevný tón takových míst především žlutý svízel syřišťový a nafialovělým kakostem lučním . Na okrajích polí najdeme i dříve hojnou chrpu modrou, stračku polní, komonici, vičenec, úročník lékařský - dříve dokonce pěstovaný jako jetel „skalák “, místy i rezedu, vítody, kozinec sladkolistý a desítky dalších, třeba i běžných plevelů, ale v květu a zblízka stejně krásných jako mnohé pěstované zahradní květiny. Právě o těchto běžných rostlinkách z mezí a cest napsal znalec našeho kraje Jakub Deml celou knížečku drobných básniček, kde je oslovuje jejich místními názvy, např. „charpa“ místo chrpa.

Zdržím se ještě chvíli u Kamejchů, kde za mého mládí teprve vyrůstaly mladé selské lesíky a na pasekách tam bylo plno lesních jahod, které jsme tam o prázdninách chodili sbírat. Právě tam a na Hůře bylo plno suchých kamenitých míst s rozmanitou suchomilnou květenou, zejména celá políčka žlutých rozchodníků („tučný mužík“) , také smolničky, pavince, slzičky (hvozdíky), svízele, zvonky, divizny a zejména keře janovců („zaječák“), jejichž žluté květy se na kopcích rozzářily právě včas, aby je mohly družičky při Božím těle sypat z košíčků při slavnostním průvodu vesnicí. Vůbec to byly lesíky rozmanité, uměle vysázené a složené zejména ze smrků, borovic s vtroušeným modřínem a jen sporadickými listnáči, zejména javory a kleny , případně lípami nebo i jednotlivými doubky . Ve zmolách tu rostly všelijaké křoviny, mezi nimiž převládaly jívy („kočičky“), maliní a ostružiní . Bylo podivné, že nikde u nás nerostly běžně břízy , které jsou jinde lesním „plevelem“, pouze strýc Vrbka si je pro potěšení zasadil ve svém polním lesíku nad Mikulovicemi. Břízu u nás zastupovala všude běžná osika , která se také využívala jako májky kolem cest při slavnostním Božím těle. Nikde taky v našich lesících nebyly buky nebo jedle , takže bylo jasné, že jde o lesíky druhotné a celkem mladé. S tím souvisela i skutečnost, že v podrostu byly spíš rostliny otevřených ploch, pastvisk, místy dokonce s posledními přeživšími jalovci . Nikde také v našich lesích nerostly borůvky nebo dokonce brusinky , běžné už o pár kilometrů dále na Českomoravské vrchovině. Jediná plocha borůvčí, velká jen několik desítek čtverečních metrů se nacházela ve vysokém boroví v obecním lese v Kamejchách. Tam jsme se na borůvky chodili každoročně dívat, když na jaře kvetly, ale nikdy jsme tam nenašli plody - asi se jim tam nedařilo. Proto se taky tohle místo za mé paměti vůbec nezvětšovalo. Nedávno jsem se tam stavil a zjistil, že tam už borůvky nejsou. Není divu, podrost už je tam docela jiný, složený z plevelných křovin a bylin, zejména z bezu červeného a dokonce i rulíku , druhů které tam nikdy nebývaly.

Tady by asi bylo na místě zmínit se trochu obecněji o úbytku rostlin v krajině, jak se o tom stále dočítáme v odborném i denním tisku. Už z toho, co jsme si řekli je jasné, že i v naší krajině se původní rostlinstvo měnilo a s postupným zkulturněním mnohé rostlinky mizely. Bylo tomu tak od počátku osídlování a je tomu tak stále. Tak především zmizí-li příhodné lokality, ztratí se i jejich vegetace, zejména citlivější druhy. I za mé paměti zmizel z Hůry už zmíněný smil písečný , protože to byla jediná jeho lokalita široko daleko. V přírodě Třebíčska byste se dozvěděli, kolik druhů rostlin zmizelo z této krajiny v posledních desítiletích - většinou to byly rostliny vzácné a citlivé, např. ty teplomilné druhy, které do naší oblasti pronikaly teplými údolími řek a osídlovaly jen výhodná chráněná místa na skalnatých vršcích. S úbytkem povrchové vody u nás mizí především květena vlhkých míst, např. ještě v padesátých letech kvetla na jedné louce u Výčap tolije bahenní , jak mne na to upozornil dobrý pozorovatel přírody, tehdejší hornoújezdský farář Smejkal. Sám jsem ještě za války nacházel ve zmole u silnice do Mikulovic, hned za vsí, nenápadnou kapradinku vratičku , chráněný druh. Dnes je zmola zavezena a rostlinka se ztratila, stejně jako na jiných místech Třebíčska. Ke změnám dochází i u běžných květin, dokonce i u plevelů. Kdysi byly v polích běžné chrpy modré nebo koukoly . S čištěním osevů se oba tyto plevelné druhy ztratily, i když chrpy se opět začínají objevovat. Prostě i u kulturních rostlin dochází čas od času k cyklům, kdy jich je dost, později se ztratí a znovu objeví, podle podmínek. Naopak zase naše krajina spoustu rostlin získala oproti situaci, kdy byla porostlá lesy. Jsou to většinou ty druhy otevřených stanovišť na okrajích polí a přímo ve vsi, o nichž si myslíme, že jsou u nás odedávna. O mnohých jsem se už výše zmínil. Ke změnám v rostlinstvu naší krajiny ostatně dochází stále. Známe dnes i řadu „moderních“ agresivních rostlinných druhů, které když se někam dostanou, nebo jsou vysazeny, stávají se pro novou oblast pohromou. Z nejznámějších je to bolševník obrovský , jehož několik jedinců jsem nedávno viděl u rybníčka nad koupalištěm u Vacenovic, nebo kolem vod se šířící velká červenokvětá netýkavka a východoasijské rdesno obrovské , nazývané dnes křídlatka. Tohle rdesno najdete i u nás, u „šraňků“ pod silnicí k nádraží, kam se dostalo už v mých letech, vyvezeno odněkud ze zahrádky. V polní krajině nemá takové možnosti šíření jako u řek a tak zůstalo omezeno dodnes jen na malý areál, který, jak jsem zjistil, byl v minulém roce asanován.

Nechme však úvah a vraťme se opět ke konkrétním rostlinám. Docela jinou a stejně zajímavou botanickou lokalitou byly v době našeho mládí obě Hůry, tenkrát téměř holá a suchá pastviska s žulovými lomy a odlámanými stěnami. Místy to byla vřesoviště, jinde krátkostébelné porosty nejrůznějších trav a bylin jako vítodu , různých rozrazilů , míst porostlých mochnami a jestřábníkem smetánkem a zajímavým kociánkem dvoudomým . Pouze tam rostl na několika místech žlutooranžový smil písečný , typická rostlina jihomoravských lesostepí, který tak dokazoval šíření teplomilných prvků až na svahy Vysočiny. Takových druhů tady ostatně bylo víc, nejběžnější z nich je známá máčka ladní (u nás „kotačka“), která u nás osídlila každou stráň, v Liští, podél cest na Hůrách a stala se téměř plevelem. Pěknou skupinku najdete každoročně u vyústění cesty nad hřbitovem k silnici. Málokdo si uvědomuje, že tahle rostlina už svým kulovitým tvarem prozrazuje svůj stepní původ. Množí se tak, že po zaschnutí se celá rostlina i se zralými semeny vytrhne ze země a může pak být hnána větrem na velké dálky jako tzv. „stepní běžec“. To jsou tedy dvě ukázky rostlin, které se až k nám rozšířily z východu. Takových druhů je ovšem v naší oblasti na styku Hercynika a Panonica mnohem víc, jen na Třebíčsku se jich udává kolem dvacíti, většinou se však šíří teplými údolími větších řek, zejména podél Dyje, Jihlavky a Oslavy. Tak se k nám rozšířily i nádherné jarní koniklece, velkokvětý a luční , jejichž poslední lokality v naší oblasti jsou chráněny v reservaci pod Klučovskou horou a také na kopečcích u Hostákova a Ptáčova. Kdo však chce vidět skutečnou „stepní“ lokalitu s celou škálou takových přistěhovalců, najde ji jen na skok od nás, na Mohelnské stepi.

Zmiňoval jsem se již o tom, že újezdské lesy jsou druhotné a vlastně ani nemají v podrostu typické složení lesní květeny. Zejména Kamejchy byly vždy hodně suché a na světlinách se uplatňovala spíše vegetace suchých strání a pastvin, jak už jsme o ní hovořili. Vzácnější druhy skutečně lesního původu se nacházely především v bájném Červeném boroví, které mělo ještě v mé době zcela charakter skutečného lesa s vrstvou hrabanky ve smrčinách, s prosvětlenými dubinami a zejména s vlhkými mechovými pasekami. Jedině tady vykvétaly počátkem léta bílé vstavačovité vemeníky dvoulisté i jejich příbuzné, nenápadné kruštíky širolisté . V podrostu se našla hájová žindava evropská , na několika místech i podivné hruštičky, včetně nejhezčího z nich, jednokvítku velkokvětého . Samozřejmě tam nechyběly ani běžnější lesní byliny, na pasekách a ve vývratech to byly porosty vrbky , místy i zeměžluč, jahodníky, maliny a ostružiny a docela vzácně ve stínu i tajemné plavuně a všelijaké mechy ; o houbách bude ještě řeč. Okraje Boroví při cestě z Újezda byly lemovány hustými porosty nádherně kvetoucích introdukovaných vlčích bobů (lupinus ), vysetých kdysi jako krmivo pro zvěř. Dnes prý už je Boroví silně prokáceno a po prosvětlení se tam vyvinul hustý bylinný a keřový porost, složený z bezů, vrbek, netýkavek malokvětých, rulíků a dalších plevelných typů. Nerostou prý tam už ani skutečné houby a tak i můj seznam lesních rostlin už zřejmě patří minulosti. Totéž jsem ostatně zjistil i v Černém kopci, kde za mých dob byla řada pravých lesních lokalit se zajímavou vegetací.

Zbývá mi ještě připojit pár slov o vlhkomilné vegetaci a výskytu pravých vodních rostlin v našem regionu. Tento typ vegetace na našem katastru nikdy nedominoval (srovnej i s údaji o vodě) a zůstával omezen jen na nejbližší okolí tekoucích a stojatých vod. Pouze v Mlýnském rybníce se našly červeně kvetoucí rdesty a lakušníky říční s bílými květy, občas i kousek vodního moru a jednou se tam uchytila a vykvetla narůžovělá voďanka , podobná listy i květy miniaturnímu leknínu. Všude i na malých tůňkách, dokonce i v našem zvírku a studánce v Liští se objevovaly drobné plovoucí okřehky s jedním volným kořínkem, zřejmě dva různé druhy. Nikde ani v širším okolí jsem neviděl lekníny nebo šípatky , které jsou už leckde na Vysočině k vidění. V katastru také zcela chyběly i jen náznaky rašelinné louky. Nejbližší taková stanoviště, dokonce i s masožravou rosnatkou okrouhlolistou, jsem objevil u Martínkova a na Dašově. Okraje rybníčků a nádrží byly lemovány jen sítinami, ostřicemi , oběma druhy orobinců a dalšími břehovými druhy. Skutečné rákosiny jsme si mohli prohlédnout až na Sádeckém rybníce, jinak jsme potkávali jen sporé trsy kolem stok a potoků, třeba pod Horkou. Na vlhčích místech byl také běžný tužebník jilmový , žabník jitrocelový a výjimečně i šmel okoličnatý , chrastice a další vysokostébelné porosty trav, ostřic a dalších rostlin, ve vyhnojených místech i vysoké porosty plevelné kopřivy dvoudomé , která dnes taková místa zaplavila zcela. Podél vody u mlýna a pod Borovím byla kdysi celá pole voňavé máty, dvouzubců a vrbovek , místy i kyprej, karbinec, vrbina obecná a různé ostřice a skřípiny . Na jediném místě v širokém okolí a to pod hrází Sádeckého rybníka, byly husté porosty velkolistého devětsilu lékařského. Také nejbližší porosty stulíku žlutého byly k vidění až v meandrech Rokytné pod Jaroměřicemi. Takže bilance takových lokalit není nijak povzbudivá. Jenže tyhle vodní rostliny jsou dosti odolné a šíří se velmi rychle semeny přenesenými třeba i na peří a nohách vodních ptáků. Stačí někde vybudovat vodní nádrž a za pár let bude zarostlá velmi bohatou vodní vegetací. Jestli tomu nevěříte, zajeďte se podívat na nedávno vybudovaný rybníček u koupaliště za Mikulovicemi. Tak tomu bylo i u nás, když si strýc otevřel na mlýnských polích malou pískovnu, která se záhy zatopila vodou a hned tam vyrostly orobince širolisté („cigára“) a desítky méně nápadných vodních rostlin.

Zatím jsem se ještě nezmínil o vegetaci přímo ve vsi, na návsi, na zahradách a za humny. V mé době byly ve vsi všude prašné cesty a míst pro nejrůznější plevelnou a ruderální vegetaci bylo dost a dost. Protože to také byla místa silně prohnojená, vyrůstaly tam všude nevítané plevelné rostliny, s nimiž se vedl trvalý nelítostný boj, zejména přímo na zahradách a na dvorech. Nesnadno vyhubitelná byla především odolná kopřiva dvoudomá , jejíž výhonky se aspoň na jaře trhaly a přidávaly do krmiva housatům a káčatům. Ještě mnohem agresivnější byla její příbuzná, kopřiva palčivá („žihavka“) . Na zanedbávaných místech ve vsi rostly husté ruderální porosty složené zejména z merlíků („lebeda“), pelyňků, rmenů, lopuchů („babky“), bodláků, bolehlavů, ohnice, blínu, durmanu, také hulevníku mnohodílného nebo srdečníku. Na jiných, více exponovaných místech, to byla nízká mochna husí , sléz planý a okrouhlolistý („chlebičke“), rmen, heřmánek cizí bez okvětních lístků, také pryšec kolovratec, vlaštovičník, zemědým, svlačec rolní, drchnička rolní a řada dalších. Na smetištích za kostelem vykvétal koncem léta žlutý vratič (to už jsme věděli, že končí prázdniny a brzy nastane škola), někdy i ozdobná štětka obecná a všelijaké bodláky, rmeny a merlíky . Prostě i plevelná vegetace uvnitř sídlišť má své druhové složení, prochází různými, někdy dost podstatnými změnami a je dnes dost podrobně sledována a studována. Stojí tedy i v tomto výčtu za krátkou zmínku. Ostatně k přírodnímu charakteru našeho regionu patří i to co se pěstovalo a pěstuje na polích, třeba včetně obávané parasitické kokotice jetelové (říkalo se jí „popřitka“). Ta prorůstala a ničila celé plochy ušlechtilých jetelů a znehodnocovala cenné jetelové „semínko“, chloubu újezdských hospodářů. Bojovalo se proti ní vysekáváním postižených míst. Časy se mění a kdo dnes vůbec ví, co to byla popřitka, nebo obávaný námel (houba paličkovice nachová , prorůstala jako rakovina a znehodnocovala zrnka žita), který se ve válce sbíral jako léčivý produkt a dobře platil. K naší přírodě patří i to, co rostlo a roste v našich sadech, zahradách a zahrádkách, případně dvorech a dokonce i to, co se pěstovalo a pěstuje za okny. I o tom by bylo zajímavé vyprávění, protože právě v této sféře se toho hodně za těch pár desítek let, v nichž se v tomto povídání stále pohybujeme, hodně změnilo. Na to však už nemáme dost místa a času, snad tedy někdy jindy.

Zkušený botanik by jistě napsal o relativně „chudé“ vegetaci našeho katastru ještě mnoho zajímavých postřehů, samozřejmě kdyby tam nejprve provedl aspoň základní výzkum. To se však zatím nestalo, i když jsem k tomu vyzýval regionální specialisty. Musíme tedy vystačit s tímto krátkým přehledem. Co si však nemohu odpustit, je pár informací o houbách a houbaření kolem Újezda, i když to zase budou jen vzpomínky na doby dávno minulé a když houby podle moderních poznatků vlastně ani mezi rostliny nepatří. Vzhledem k tomu, že katastr Újezda byl a je na lesní plochy chudý, dalo by se předpokládat, že ani houbaření se tam nikdy neholdovalo. Jenže Slovanům je už houbařská vášeň natolik vrozená, že si cestu k houbám vždycky najdou a ostatně houby jsou všudypřítomné. Taky v Újezdě se za mého dětství vášnivě houbařilo. Houby jedl ve vhodných obdobích skoro každý, ale byli i houbaři profesionální. Asi nejlepším houbařem v Újezdě byl starý pan Čermák, praotec dnešních Čermáků, železničář, který měl nepravidelné zaměstnání a na houby si vždycky našel čas. I moje babička, výborná houbařka, ho obdivovala a byl pro ni nedostižným vzorem. Uznával jedinou houbařskou lokalitu v okolí a tou bylo Červené boroví. Vycházel tam už za tmy a měl tam „svá místa“, kde za prvního úsvitu prohmatával citlivýma rukama lesní půdu a tak nosil domu celé košíky drobných hříbečků, na které se srdce smálo. To my s babičkou jsme vycházeli o mnoho později a také jsme pátrali spíše po větších exemplářích smrkových i dubových hřibů s hnědavými hlavičkami. Když rostly, dalo se jich za dopoledne hravě najít i kolem stovky. O pár let později jsem tam často zval své spolužáky z gymnázia a bájné Boroví nás zpravidla vždycky uspokojilo. Tak tohle je spíš vzpomínka na krásnou dobu dětství. A teď opět odbornější pohled. Červené boroví bylo opravdu pro Újezďáky hlavní hříbkový les, do houbařských rájů za Čáslavicemi už bylo daleko. Hříbková sezóna tam zpravidla začínala v prázdninách a pak zejména v září. Kromě pravých hříbků tam rostla celá řada dalších druhů, které jsme řadili mezi prašivky a nevšímali jsme si jich. Sbíraly se ještě všelijaké klouzky, křemenáče a kozáky , také bedly a zejména lišky , po našem „kuřitka“. Na ty se však jezdilo spíše do kojetických lesů. Hojné byly i ryzce (ty byly i v mladších smrčinách v Kamejchách, v Horce, Černém kopci a dokonce v nedlouho předtím vysázeném obecním lesíku u cesty ke mlýnu. Jedlá byla i tajemná houba lanýž bělavý , která vyrůstala pod zemí na mechových pasekách a hledala se jen podle poodhrnuté hrabanky. Lanýže měly charakteristickou vůni a byly velmi trvanlivé, stačilo si je uskladnit do vlhka a mohly se postupně krájet do polévky. Myslel jsem si vždycky, že je to klasická lesní houba, ale nedávno je sestra objevila i na naší zahradě ve vsi, kde je každoročně nacházíme. Zřejmě tam bylo podhoubí zanesena s palivovým dřevem. „Prašivky“ mne učil znát otec, který také dobře rozeznával a sbíral muchomůrku růžovku (masák ), miloval václavky , které byly hojné v lesích kolem Dašova a také různé čirůvky , z nichž se obecněji sbírala na jaře májovka (rostla kolem trati v akátových lesících, na loukách a mezích pod švestkami a také v mlýnském lese). Chuťově výborná čirůvka havelka („komprdka“) rostla masově zejména v Černém kopci a zpravidla zakončovala na podzim houbařskou sezóna. Nakládala se do octa a dělal se z ní výborný guláš. Běžná byla všude i v Horce a Kamejchách muchomůrka červená , která se krájela do misek s mlékem a používala k trávení obtížných much v domácnostech. Z ostatních sbíraných hub připadaly v úvahu ještě bedly , všude dosti hojné a pochopitelně i žampiony , nacházené v Liští, na Křibě a i jinde na pastviscích. Ve mlýně pod lipami se nacházel i jedlý hřib „modrák “, což byl zřejmě kovář nebo nějaký jeho příbuzný. Kupodivu se tenkrát v našich lesích vůbec neobjevovaly druhy dnes nejhojnější, suchohřib hnědý , strakoš, sluka svraskalá a další, což zřejmě souviselo s různou kyselosti půdy v různých obdobích. Nápadné byly kolem Újezda i dřevní houby, všelijaké choroše , z nichž nejbližší nám byl hnědavý choroš narůstající na kmenech švestek a jiných ovocných stromů. Na loukách i v lesích byly běžné pýchavky („péchavice“); v křovích kolem mlýna jsme jednou našli i půlmetrovou pýchavku obrovskou . O současné produkci hub v popisovaných lesích už vím jen málo, slýchám jen, že v Boroví se dají najít nejspíš jen bedly a na hříbky se jezdí nejčastěji do příštepských lesů, nebo až někam za Čáslavice. Sám jezdím občas do Újezda na májovky , kterých je stále dost (místa Vám neprozradím) a několikráte v posledních letech jsem se dostal na Dašov, kde jsem našel spoustu suchohřibů, kozáků, růžovek a václavek, dále tam byly hojné muchomůrky červené a lišky oranžové , dokonce jsem tam objevil i podivného hřiba nachovýtrusného a hřiba kováře . Otcovy oblíbené smrže asi kolem Újezda chybí, ale kolem Čáslavic prý bývaly hojné. Tak tohle je celý můj houbařský report, který se ovšem týká většinou dávné minulosti. Jak to vypadá nyní, to si už musíte doplnit z vlastní zkušenosti, protože nepochybuji, že skoro všichni houbaříte. Však jste taky typičtí Slované!

 
Top! Top!