Tuesday, 21 November 2017
Geomorfologie Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Tuesday, 30 May 2006

Geomorfologie a mineralogie

Jak je už u nás tradicí, nejvíce shromážděných a často i publikovaných poznatků o přírodním prostředí jednotlivých drobnějších regionů se týká dat o neživé přírodě, zejména o jejich geografické charakteristice, geomorfologii a mineralogii. To platí v plném rozsahu i o katastru Horního Újezda, kdy je naše obec přímo zmiňována (kromě četných archeologických nálezů) také v přehledu neživé přírody už ve výše zmíněném Sborníku Vlastivědných statí o Moravskobudějovicku (Moravské Budějovice 1927). Právě poznatky z této publikace spolu s poznatky pana učitele L. Veškrny nás kdysi vedly k našim prvním průzkumům mineralogickým a k prvnímu zájmu o geomorfologii našeho okolí. Už tehdy jsme si dobře uvědomovali, že naše obec je posazena na mohutném žulovém návrší, součásti rozsáhlejšího výčapského hřebene velmi světlé muskovitické žuly s drobnými turmalíny , velmi podobné např. žule z Mikulovické hory a vzdáleněji třeba i z Mrákotína, ale na první pohled se lišící od žul z nejbližšího Třebíčska, např. z Klučovské hory, Trnavy atd. Typickou újezdskou žulu jsme pak poznávali na první pohled, i když jsme si nedovedli vysvětlit barevné rozdíly jednotlivých typů žul na poměrně malém území. V době mého dětství byly obě Hůry, za kostelem i směrem k Černému kopci zcela odlesněny a byly pokryty keřnatými pastvisky s opuštěnými nebo i současnými menšími lomy. Žula se tu stále lámala na stavební kámen a podobně tomu jistě bylo i v minulosti, jak naznačovaly starší opuštěné lůmky na několika místech dokonce zatopené, i odlámané stěny bizarních tvarů jak za Bazalovou stodolou, tak i na návrší směrem k Černému kopci. V mé době už bylo nesnadné zjistit kolik žuly se tu odlámalo do našich časů, případně zda se nějak podstatně snížila výška tohoto dominantního kopce. Jisté je, že z tohoto kamene byla postavena většina starších stavení v obci, jak si lze snadno zjistit prohlídkou oprýskaných stěn stodol i stavení. Tam všude najdeme typickou bělavou újezdskou žulu a teprve pozdější zástavba je budována převážně z cihel. Zdá se však, že lomy na Hůře byly opravdu jen podnikem pro místní potřebu a sotva se odtud vozil kámen do okolí, protože všude kolem byl dobrý stavební kámen rovněž k disposici. Kromě toho byla naše žula sice výborným stavebním kamenem, ale pro malou konzistenci a četné praskliny a vsunuté žíly se nehodila např. k výrobě kamenných žlabů nebo pomníků. Tím lze snad vysvětlit, že původní kamenná koryta z újezdských stájí jsou (pokud jsem je mohl prohlédnout) vyrobeny z tmavších žul, dovezených zřejmě z jiných míst Třebíčska. Menší lomy v našem katastru byly ještě na Křibě, v Černém kopci a pokud si vzpomínám i v oblasti Kamejchů, ale ty už byly v mé době dávno opuštěné, zarostlé a někde např. na Křibě i zatopené. Pro nás dětské sběratele minerálů nebyly tyto lomy příliš zajímavé, protože obsahovaly jen z našeho hlediska jednotvárnou horninu, jejíž příměsi a vložky různých nerostů jsme tenkrát nedokázali rozpoznat a určit. To až do té doby, kdy jsme na jednom odlámaném balvanu na návrší u cesty k Černému kopci (místo bylo později zničeno) našli celé drúzy drobných krystalků křemene , první takový nález, který nás seznámil s tajemným vznikem krystalických nerostů. A tak se teprve z mnohem pozdějších článků mého vysokoškolského spolužáka, mineraloga Čecha, rodáka z Velkého Meziříčí a výborného znalce minerálů naší oblasti, dozvídám kolik zvláštních minerálů podivných jmen obsahuje nebo doprovází obyčejnou žulu.

Mnohem významnější mineralogickou lokalitou byl pro nás od počátku našich bádání Mlýnský kopec. Z ústního podání bylo sice obecně známo, že ta lokalita je kupodivu tvořena vápencem, a že v minulosti byla dokonce využívána k těžbě tohoto nerostu a stála tam kdysi velmi známá vápenka. To všechno bylo možno si konkrétně ověřit, protože stěna Mlýnského kopce pod splavem byla pro odtok vody částečně odlámána a tak jeho složení jsme si mohli snadno sami prověřit a ohmatat. Navíc byly na vrcholu kopce dvě nebo tři hluboké lomové jámy, v mé době už dávno opuštěné a zarostlé, ale jasně hovořící o své dřívější funkci a významu. Stejně jako na Hůře i zde bylo možné se jen dohadovat, jak dlouho tady byl vápenec těžen a kolik se ho odlámalo, případně jak vysoký původně tento Mlýnský kopec byl. Protože je historicky doloženo, že odtud byl vápenec nebo spíše vápno dováženo do širšího okolí, stojí jakékoliv takové odhady na vodě. Pro nás kluky se stal Mlýnský kopec na dlouhá léta vůbec nejvýznamnější přírodní lokalitou, zejména když tam byla náhodou při těžbě písku při cestě do Újezda nečekaně objevena už zmíněná „Mlénská jeskyně“, ve skutečnosti dávno opuštěná a zavalená štola po dávné prospekci grafitových nalezišť. O tomto, pro nás jedinečném objevu, a o všech peripetiích při jeho zkoumání jsem se krátce zmínil už v jedné z úvodních kapitolek. Tady bych jen dodal, že právě svah nad vchodem této štoly i její vnitřek byl pro nás zdrojem mnoha sběrů bizarních a barevně velmi pestrých kusů hornin a minerálů, které jsme tehdy ani nedovedli určit a sbírali jsme je jen pro jejich opravdu krásné tvary a zbarvení. Teprve před pár lety jsem sem přivedl kolegu, geologa ze znojemského muzea, který tu našel řadu zajímavých objektů, poučil mne o jejich složení a zejména potvrdil, že tu s největší pravděpodobností šlo o hledání grafitu (tuhy), který se tu kdysi těžil na několika místech v okolí. Tak tedy v žádném případě to nebylo žádné vyústění útěkové podzemní chodby z hradu Sádku, nebo místo po hledání uhlí, jak se v době objevu o tom běžně hovořilo. K tomu bych jen znovu připomněl, že právě tato štola nám potvrdila, že i v nevelké vápencové skále na této lokalitě docházelo ke krasovým jevům, což dokládala řada škrapovaných kusů horniny i nálezy podzemních škvír. Nikdy se však nenašly ani náznaky krápníků a zřejmě to v tomto typu prastarých vápenců ani nepřipadá v úvahu. Sama vápencová hornina na této lokalitě ani není zvlášť výhodná pro průmyslové využití, skládá se z nevýrazných, šedomodrých vápenců , proložených žílami nejrůznějších křemičitanů, pískovců, erlánů a dalších hornin a jen místy jsou to tvrdší žíly opravdového modravého mramoru . Tyto vápence jsou složeny jednak z čistého uhličitanu vápenatého, ale místy převládá i dolomit. Podobné složení má i celá soustava kopečků a různě silných horninových čoček, které vystupují na povrch v souvislé řadě od Třebíče, v našem pohledu pak zejména na linii od Mlýnského kopce na Brdo, Holý kopec, Horu sv. Víta a Lukovskou horu na kraji Moravských Budějovic a pokračují pak i dále až po Uherčice a přecházejí do Rakouska. Všechna tato místa jsou vyhlášenými nalezišti řady nerostů o nichž jsme v době našich dávných „bádání“ neměli ani tušení a také jsme ani nebyli schopni je řádně prohledat. Marně jsem tenkrát hledal balvany paprskovce u křižovatky cest na Holém kopci, zmíněné už v citované Moravskobudějovické vlastivědě. Zato jsem měl štěstí na bájné hyality , v podstatě průhledné opály , po kterých jsem marně pátral na původním popisovaném nalezišti na Lukovské hoře a nakonec nečekaně objevil v obrovském množství v hromadách vápencového šutru, dovezeného na opravu silnice mezi Šebkovicemi a Dolními Lažanami.

Jinak se ovšem naše sběrné mineralogické aktivity soustřeďovaly nejčastěji na hromady drobného kamení sebraného z polí, o které v mé době nebyla nouze na každé mezi a podél polních cest. Většina těch hromad „šutru“ byla každoročně doplňována o nové sběry a tak se vyplatilo je opakovaně kontrolovat a vždy se podařil nějaký zajímavý objev. Dneska už se kamení na polích nesbírá, typické hromady už zarostly nebo se ztratily při opravách polních cest a tak jsou tedy naši potomci ochuzeni o velmi atraktivní sběrné lokality. V těchto hromadách převládaly tenkrát nejrůzněji zbarvené valouny křemenů , které se při orbě stále dostávaly na povrch polí a byly pečlivě vysbírávány. V těchto sběrech nebyly vzácností ani průhledné křišťály , náznaky růženínů a morionů a vzácně i větší krystaly záhněd . K častým nálezům patřily i různé mléčné opály, chalcedony, jaspisy, mastky a rohovce , a když bylo štěstí i nálezy jiného typu, třeba opracované pazourky a kamenné sekyrky. Nikdy jsme však kolem Újezda nenašli kýžené fialové ametysty . Pro ty jsem si musel zajet až ke známým sběratelům do Trnavy nad Třebíčí. Myslím si však, že pole našeho katastru skýtají jistě ještě řadu dalších pěkných mineralogických nálezů, které jsme při našich dávných příležitostných výpravách nestačili objevit. Přesvědčil jsem se o tom nedávno při procházce k Boroví, kdy jsem se setkal s jedním studentem přírodovědcem z Brna, který tam na poli sbíral celkem málo atraktivní nerosty s nádherným názvem andaluzity . Připojil jsem se na chvíli k němu a po několika krocích nalezl tak krásnou drúzu záhnědy, o jaké se mi kdysi ani nesnilo. A tak si myslím, že i když naše pole asi nikdy nebudou mineralogicky tak proslavené jako třebíčský Hostákov nebo Dolní Bory u Velkého Meziříčí, je tu pořád dost práce pro celá hejna nadšených sběratelů. Vždyť můj přítel Čech uvádí v jedné své publikaci z Třebíčska výčet nejméně 110 minerálů, jejichž výskyt v tomto regionu byl už prokázán. Také lokalita na Mlýnském kopci vydá jistě skutečným specialistům ještě řadu zajímavých nálezů.

O nálezu chřestivých koulí (cicvárů) v zahradě Újezdského mlýna jsem se už zmiňoval a nedávno i přesvědčil, že se tam stále nacházejí. Jsou to v podstatě slínové konkrece s vnitřní dutinou v níž se volně pohybují úlomky stěn a při pohybu působí chřestivé zvuky. Jejich výskyt má především ten význam, že označují polohy spraší , které se u nás vytvářely z písků a hlín přinášených větrem z jihovýchodu. Sprašové vrstvy, běžné v nížinné Moravě se tak vyskytují v tenčích vrstvách i v našem katastru, u mlýna a místy i na rovinách směrem k Vacenovicím.

Jinak nás ovšem při těchto výzkumech fádní polní krajina, pokrytá jen různě zbarvenou ornicí, tedy podstatná plocha našeho katastru, nijak zvlášť nelákala, hlavně proto, že jsme ji nepovažovali pro naše sběry za zajímavou a taky, že jsme netušili, co se pod touto vrstvou skrývá. Věděli jsme jen, že na mnoha místech se pod zemí narazí na silné vrstvy jílů , kterým se říkalo „žlutnica“ a byly často využívány jako pojivo do základů staveb. Leckde v katastru byl také těžen písek různých kvalit, většinou jen dočasně pro určité stavby. Každý sedlák si zpravidla otevřel drobnou pískovnu na vhodném místě svého pozemku a po ukončení stavby ji opět zrušil. Dlouhodobě využívané pískovny nebo hliniště na katastru nebyly, cihly na stavbu se za mé paměti dovážely z okolí; nejbližší cihelny byly, pokud se pamatuji, v Mikulovicích a při silnici z Vacenovic nad Jaroměřicemi, ale nejlepší stavební materiál pocházel až z Hodonína.

Netušil jsem však tenkrát, že podobné lokality na Třebíčsku, včetně ploch pod Újezdem už tehdy podrobně studoval třebíčský rodák, pozdější můj univerzitní učitel prof. Koutek. Ten už poprvé zjistil mezi Vacenovicemi a Újezdem výskyt vrstev spraší, štěrků a zvětralých železitých kůr zvaných ferolity , což ještě upřesnili docela nedávno další odborníci, kteří využili půdních odkryvů při stavbě plynovodu a vodovodu. Přesnější údaje o těchto poznatcích jsou uvedeny ve Vlastivědě Moravské a ve zkrácené formě zmíněny i v publikaci Horní Újezd 2000. Nás z nich může zajímat hlavně to, že tyto nálezy vedly k celkem oprávněným dohadům, že právě tudy vedlo kdysi dávno řečiště původní řeky paleo-Jihlavy s jejími pozůstatky, třetihorními izolovanými jezírky. Teprve další horotvorné pohyby a nebo jen změny sklonových podmínek a denudační vlivy uvedly tuto krajinu do dnešního stavu. Až se budete rozhlížet z Hůry k Jaroměřicím na pole s podivně červenavou hlínou zbarvenou železitými zplodinami, pokuste se představit si takovou dávnou situaci! A půjdu ještě o kousek dál v těchto teoriích. V době našeho dětství bylo pro nás vytouženou krajinou zejména mořské pobřeží a trochu jsme litovali, že jsme se narodili uprostřed střední Evropy, kde je k moři tak daleko. Trochu jsem si tyto názory poopravil, když jsem poznal Znojemsko a Pálavské kopce a dozvěděl se, že až tam dosahovalo kdysi pobřeží teplého miocénního moře, z něhož při pobřeží trčely špičky Pálavy jako ostrůvky někde v Mediteránu. Později jsem s nedůvěrou přijímal úvahy významného odborníka v paleontologické problematice, kolegy Ložka, že určité fáze trangrese toho moře mohly zasahovat ještě dál, až k Moravským Budějovicím a možná až do Jaroměřické kotliny. Teprve docela nedávno jsem se dozvěděl, že jeden student objevil nedaleko Moravských Budějovic místo, kde sbíral žraločí zuby a dokonce i úlomky kostí podivných mořských savců - sirén. Podobný nález učinil už dříve můj kolega prof. Dudek v pískovně u Hostimi. A tak už mne to ani nepřekvapuje, dalo se to už z dřívějších náznaků očekávat. Ale představte si, že bychom takovou informaci dostali kdysi dávno v našem dětství, kdy pro nás moře bylo bájnou a nedostupnou krajinou. Ta představa, že by se místo výpravy ke mlýnu dalo třeba „po kostele“ nasednout na kolo a zajet si na odpoledne vykoupat se k moři někam za Jaroměřice nebo k Budějovicům! Neskutečná představa!

Ale vraťme se zase od snění k realitě. Nemíním tu už své vzpomínky na dávné mineralogické sběry protahovat, ale dvě další poznámky si ještě neodpustím. Je celkem známo, že v našem kraji a dokonce v samém sousedství Újezda se ještě nedávno těžila tuha a v době mého dětství se ještě ukazovalo u potoka pod Sádkem místo, kde se tuha plavila. Dlouho nám však trvalo, než jsme si přesně místa této těžby zjistili. Na nalezišti u Mastníka už jsme ani tenkrát nezjistili jakékoliv stopy po nějaké činnosti, zato jsme byli vrchovatě odměněni nálezem dolu uprostřed polí u obce Vísky při silnici k Rokytnici. V naší době tam byla nejen zachována svislá těžní štola se zbytky těžního zařízení, ale kolem ní i hromady vyvezené horniny s pěknými ukázkami kusového grafitu. V naší sbírce dostaly tyto ukázky přednostní místo.

Nesmím také zapomenout na naše dávné sběry vltavínů neboli moldavitů, protože výskyt tohoto zajímavého přírodního skla, hodnoceného a využívaného někdy jako polodrahokam k výrobě šperků, patří k raritám Třebíčska. Moravská naleziště těchto objektů byla objevena prof. Dvorským na Třebíčsku už v roce 1890. Od té doby byly vltavíny nalézány na řadě míst od Třebíče až po Znojmo. V mé době se už o nich dost vědělo a kolem Třebíče se jejich sběrem zabývala řada laických sběratelů. Je tedy pochopitelné, že jsme tuto raritu chtěli mít ve své sbírce. Jenže na Újezdském katastru se údajně nevyskytovaly. Pak nám někdo poradil, že jejich nejbližší naleziště je na polích mezi Mikulovicemi a Slavicemi. To byla na kole lehce dostupná lokalita, a tak začaly naše několikaleté návštěvy tohoto místa. Jezdili jsme tam, nejčastěji s nedávno zesnulým přítelem K ö rblerem, vždy na podzim, kdy byla pole zorána a zejména po dešti, kdy se blýskavé vltavíny nejlépe hledaly. Našli jsme jich tam tenkrát celou sbírku, nejrůznějších velikostí, tvarů, povrchových struktur a barevných odstínů. Bylo to opravdu bohaté naleziště, bohužel už dnes údajně dost vysbírané. Tenkrát jsme ovšem vůbec netušili, jak velký rozruch a intenzívní období zkoumání ještě vltavíny vyvolají ve vrcholné světové mineralogii. Staly se totiž po válce problematikou série speciálních mezinárodních konferencí, na nichž se řešila zejména otázka jejich záhadného vzniku. Přesto je jejich původ stále ještě dost nejasný, i když se prosazuje názor, že zřejmě vznikly při dopadu velkého meteoritu do kráteru Ries v Bavorsku, kdy se za obrovské teploty přetavily krystalické zemské horniny vyvržené do atmosféry, které pak už v podobě deště vltavínů dopadaly zpět na místa daleko od místa původního střetu. A tak kdykoliv se dostanu s exkurzí studentů na okraj tohoto obrovského kotle, v jehož středu se umístilo středně velké město N ö rdlingen a řada dalších obcí, vzpomenu si na naše první zkušenosti s vltavíny ve vzdálených Slavicích. Jak je vlastně ten svět malý a propojený! Nakonec bych jen dodal, že dodneška už byly vltavíny nalezeny i u Kojetic a objevují se prý i na polích od nádraží k Horce a k Boroví. Také prý je možno je najít na svahu Mlýnského kopce směrem k Holečku. Dobrá naleziště jsou údajně i v katastrech obcí Výčapy a Štěpánovice.

 
Top! Top!