Tuesday, 21 November 2017
Základní charakteristika Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Tuesday, 30 May 2006

Základní charakteristika přírodního prostředí okolí Horního Újezda

Dříve než se pustím do popisu jednotlivých složek přírody v okolí Horního Újezda, je na místě pár obecnějších poznámek o přírodním charakteru tohoto území, které nám trochu osvětlí, proč zde nacházíme právě ty a ne jiné druhy rostlin a živočichů, proč jsou některé běžné, jiné vzácné a jak se na tvorbě takového životního prostředí podílely a stále podílejí lidské aktivity. Tak především musíme vycházet ze zeměpisného umístění našeho mikroregionu. Každý dobře ví, že naše obec leží na jihovýchodním sklonu Českomoravské vrchoviny v nadmořské výšce kolem 500 m, mezi kotlinami Třebíčskou a Jaroměřickou a na dohled od nízkých zalesněných hřbetů této vrchoviny, které se po obou stranách našeho katastru táhnou až daleko do rovin Dyjskosvrateckého úvalu. To je tedy naše dané přírodní jeviště, které si můžeme za pěkného dne snadno prohlédnout z našich dominant, buď z Hůry, z Kamejchů nebo i z Křibu. Na jedné straně vidíme soustavu kopců od Mařenky, přes Makovou, dále Brdo nad Šebkovicemi a pak tajemné vápencové vršky Holý Kopec, Horu sv. Víta až po Lukovskou horu nad Moravskými Budějovicemi. Na druhé straně jsou to vedle Mikulovské hory, která trochu vybočuje, táhlá návrší a vrcholky Třebíčska, Pekelňák nad Mastníkem, Hošťanka, Klučovská hora, Skalný nad Boňovem, Stříbrná hora a zvýšeniny mezi Hrotovicemi a Příštpem. Mezitím trůní kuželovitý kopec Sádek, pozůstatek prastarého vulkánu a svědek prvohorní horotvorné činnosti. Díváme-li na to takto, považujeme za Českomoravskou vrchovinu právě tyto pahorkatiny a území za Čáslavicemi až po Telečsko a Jihlavsko, zatímco o něco nižší okolí Újezda už spojujeme spíše s Jaroměřickou kotlinou a krajinou Moravskobudějovickou. Nicméně i tyto jižnější kotliny jsou z geomorfologického hlediska součástí Českého masivu a patří tedy k Českomoravské vrchovině. Teprve dále k jihu, na Znojemsku a Moravskokrumlovsku se plně projevují odlišnosti související s přináležitosti těchto nížin k docela jinému biogeografickému celku, tzv. panonské oblasti, která už souvisí s polostepním charakterem jihoslovenských, východorakouských a maďarských nížin. Vliv těchto teplých nížin na náš mikroregion je poměrně nepatrný, k nám mohou kolem údolí Rokytné pronikat jen některé odolnější východní druhy rostlin a živočichů, jak se o tom ještě na příslušných místech zmíníme. Mnohem dále se tato teplomilná příroda rozšířila v našem nejbližším okolí údolím Jihlavky a Oslavy na Třebíčsku a kaňony Dyje, Jevišovky a Želetavky na Znojemsku a Moravskobudějovicku. Méně příhodné a úzké údolí Rokytné umožnilo průnik jižní přírody nejdále někam k Tavíkovicím, Biskupicím a Příštpu. Běžnému pozorovateli naší krajiny tyto rozdíly na styku dvou biogeografických celků střední Evropy připomene ostatně i jednoduchá zkušenost. Dobře víme, že vinné révě, meruňkám a broskvím se daří v teplých oblastech jižní Moravy, zatímco u nás už jsme v oblasti obilnářsko-bramborářské, typické pro východní svahy Českomoravské vrchoviny. Na tom nic nemění skutečnost, že leckdo u nás má na zahradě odolnou rasu meruňky nebo broskve a na jižním sklonu Sádku se dnes docela daří odolnějším kultivarům vína. Kdo by se chtěl o tomto jedinečném styku teplého jihu a drsné Českomoravské vrchoviny právě v naší krajině přesvědčit v podrobnostech, nechť si porovná rostlinstvo říčních strání Jihlavky třeba na Mohelnské stepi nebo v NP Podyjí a srovná s druhově skrovnými porosty nad Rokytnou u Újezdského mlýna nebo s docela jinými - už téměř s horskými - porosty dále u Dašova.

Zde je ovšem třeba připomenout, že všechny tyto úvahy odvozujeme spíše z minulosti. Takto se příroda v našem regionu vyvíjela kdysi dávno, zejména v období během a po konci tzv. ledových dob. Pak se teprve do tohoto přírodního dění, ovlivněného především geologickým podkladem a postupnou změnou podnebí, vložil člověk a jeho činnosti, především rozvoj zemědělství a s tím spojené budování husté sítě osad. Tyto zásadní změny našeho životního prostředí probíhají, soudě podle archeologických nálezů, již několik tisíciletí. To aspoň platí obecně pro naši oblast jihozápadní Moravy. Kdybychom se opět vrátili do našeho mikroregionu kolem Horního Újezda v jeho dnešním stavu, museli bychom konstatovat, že jde o klasickou zemědělskou krajinu, dlouhodobě velmi intenzívně obdělávanou a přeměněnou prakticky zcela na pole, louky a osídlený prostor. Tato jeho zásadní přeměna téměř neponechala ani kousek prostoru v původním přírodním stavu, takže vlastně nemáme ani z čeho rekonstruovat přírodní poměry našeho regionu ve vzdálenější i poměrně nedávné minulosti. Můžeme se jen domnívat, že i na našem katastru se v poledovém období prostíraly souvislé lesy, vzhledem k vyšší nadmořské výšce zřejmě v konečné fázi jedlobukové, později možná i s příměsí smrků a odolnějších listnáčů. Sotva však lze předpokládat, že by se tu bez přispění lidského faktoru už tenkrát prosadilo aspoň místně bezlesí, jak se o tom uvažuje u lesostepní oblasti jižnější Moravy. V takovém stavu zřejmě našli naši krajinu i její první obyvatelé, nejprve příslušníci neolitických kultur a posléze už natrvalo Slované.

K hlavní přeměně původního přírodního rázu Újezda a okolí však určitě došlo až po trvalém osídlení, prakticky až během posledního tisíciletí. Pro jednotlivé fáze těchto změn máme jen málo konkrétních důkazů přímo z místa, ale soudíme tak podle situace v širší oblasti jihozápadní Moravy. Pokud se katastru Újezda týká, je k dispozici řada příležitostných archeologických nálezů (kamenné sekyrky, mlaty, pazourky, úlomky keramiky) z různých míst, které dokládají už pradávné osídlení této krajiny. Naši dědové o této dávné historii našeho regionu dobře věděli podle poměrně častých nálezů všelijakých industrií na polích, kterých si dobře všímali při nejrůznějších polních pracích. Dobře vím, že takové nálezy sbírali a příležitostně předávali známým archeologům Palliardimu nebo později prof. Jechovi do Mor. Budějovic. Také já jsem později od svého dědy a strýců dostával zajímavé archeologické nálezy, které jsme zařazovali do našich sbírek. Nicméně už jen podle názvu Újezd lze počítat se stabilním zemědělským osídlením našeho prostoru asi od raného středověku (cf. publikace Horní Újezd 2000). Podle nejrůznějších náznaků se zdá, že Újezdský region patřil ještě k tomu okrajovému území jihozápadní Moravy, které bylo osídleno podstatně dříve než centrální oblasti Vysočiny. Bylo to i logické, neboť náš region navazoval přímo na rovinatou krajinu Moravy, o jejímž časném osídlení nelze pochybovat. Také náš katastr měl díky svému přechodnému podnebí všechny předpoklady pro úspěšné zemědělské využívání. Proto se přírodní ráz okolí Újezda spíše podobá zemědělské krajině jižněji položených obcí Moravskobudějovicka, než krajině kolem Babic, Čáslavic a dále směrem k Jihlavě a Telči. Projevuje se to zejména v tom, že Újezdská krajina byla v minulosti zemědělsky využívána totálně, dlouhodobě a velmi intenzívně, takže tu zřejmě nezůstal ani kousek místa, který by nebyl aspoň dočasně odlesněn. To už kolem Čáslavic, Babic a dále k Dašovu a na Jihlavsku a Telečsku, je řada poměrně rozsáhlých areálů, u nichž lze předpokládat, že se na nich trvale udržel les, nejdříve blízký původnímu stavu, později dále obhospodařovaný a pozměňovaný co do struktury dřevin, ale přece jen kontinuální lesní prostředí.

Asi mi teď namítnete, že na Újezdském katastru přece lesy nechybí. Je tu Černý kopec, navazující na lesy výčapské, dále Kamejchy, Mlýnský lesík, Horka. Je však téměř jisté, že to je stav druhotný. Máme řadu důkazů, že všechna tato místa byla v minulosti aspoň dočasně odlesněna, využívána jako pastviny, případně k těžbě kamene, nebo ponechána ladem a nárůstu křovinami. Teprve po zavedení intenzivního zemědělství, kdy se vystačilo s menším rozsahem zemědělské půdy, byla opětně zalesněna. Pro to mluví jednak podstatně ochuzené spektrum lesních druhů rostlin a bezobratlých živočichů ve srovnání s rozsáhlými lesy za Čáslavicemi a dále na Jihlavsku. Ostatně ti starší z nás si ještě pamatují na vznik těchto lesíků. Nemohu říci, jak to bylo s Černým kopcem, ale vím, že moji prarodiče se v mládi účastnili výsadby Kamejchů jako zemědělských lesíků na neplodné půdě, o kontinuitě Mlýnského lesíka bych rovněž pochyboval, víme-li, že tam ve středověku stávala strážní tvrz. Také Horku vysazoval teprve můj strýc Antonín Durda, který se pak celý život těšil, že se ještě dožije mýtného období, což se sice vyplnilo, ale sklízeli už jiní páni. Ještě mladší a už za naší paměti vysazované jsou lesíky na Hůře směrem k Černému kopci a malý obecní lesík při cestě ke mlýnu. Ostatně i kdyby kdekoliv na katastru zůstal v minulosti náhodou zachován malý kousek lesa, sotva bychom ho mohli považovat za nějakou kontinuitu původní lesní krajiny. Takovou sílu bohužel drobné zbytky přírodních stanovišť nemají. Takže přijměme tento dost zásadní poznatek, že katastr Horního Újezda podle našich dosavadních poznatků je ukázkovou agrocenózou, vzniklou lidským přičiněním v původně lesním areálu. Samozřejmě to má své důsledky, z hlediska přírodovědce vesměs negativní; přírodní prostředí takového prostoru musí být nutně ochuzeno o celou řadu původních přírodních prvků a má tedy relativně menší cenu z hlediska původnosti a stability krajiny. Leč není třeba se tím příliš trápit. Jednak je to zřejmě nutný vývoj, který nám přinesl zase řadu výhod a úspěchů v zemědělském hospodaření (Újezd byl vždy obcí s výborným zemědělským hospodařením a řadou velmi zkušených, nápaditých a tím i bohatých sedláků). Kromě toho je újezdská krajina zbytkům původních rozsáhlejších lesů natolik blízká, že dochází postupně i k reintrodukci mnoha charakteristických lesních prvků do druhotných lesíků. Nejlíp je to vidět např. na houbách. Jediným opravdu hříbkovým lesem v okolí Újezda bylo Červené boroví, později začaly růst i v Černém kopci, dokonce i v Horce, nikdy jsem je však nenalezl v Mlýnském lesíku nebo v Kamejchách. Ale možná, že i tam se časem objeví nebo se tam mezitím objevily. Přesto pro nás Újezďáky byly a jsou i tyto malé druhotné lesíky s chudým podrostem vyhledávanými místy oddychu a také podstatně přispěly k zmalebnění naší krajiny. Jsou také praktickou ukázkou toho, že na zlepšení krajiny v níž žijeme, není nikdy pozdě a někdy to lze pořídit i s nevelkými náklady. V tomto směru můžeme tu generaci našich dědů jen pochválit, což už nelze říci o generaci našich otců, kteří buď ten cit neměli, nebo žili možná v mnohem komplikovanějších poměrech. Tady je ovšem třeba ještě připomenout, že odlesnění, přeměna na „kulturní step“ a otevření naší krajiny k jihovýchodu mělo i pozitivní důsledky. Umožnilo totiž následné pronikání řady teplomilných až „stepních“ prvků rostlin a živočichů až k nám, kde určitě v lesnaté původní krajině předtím nemohly žít. A tak jim vlastně teprve člověk - zemědělec otevřel cestu k průniku do nitra střední Evropy a tím zase naši přírodu významně obohatil. Právě tito hosté z jihovýchodu, mezi něž patří i mnohé naprosto běžné naše druhy, u nichž bychom ani takový původ nečekali, patří mezi nejzajímavější součásti naší přírody a ještě se o nich v příslušných seznamech budeme častěji zmiňovat.

Přírodní prostředí v okolí Horního Újezda má ještě jeden handicap, který podstatně snižuje diverzitu druhů rostlin a živočichů. Má totiž velmi omezenou síť povrchových vodotečí a dalších vodních nádrží, což je dost paradoxní v krajině, která má celkem vysoký srážkový koeficient. Tato tendence se navíc v období, které mohu sledovat, stále zhoršuje. Nemluvím už o tom, že v minulosti existoval na loukách u cesty k nádraží nejméně jeden větší rybník, o němž jsou i historické zmínky (v mém dětství ještě byla zachována téměř celá sypaná hráz). Navíc tu byl i nevelký, ale přírodnicky velmi cenný rybník Mlýnský a další větší na hranicích katastru v Holečku a druhý v Šebkovicích. Vodní nádrže zřejmě v minulosti lemovaly i Římovský potok pod Borovím a Rokytnou pod Kojeticemi a tak měla krajina dříve povrchových vod dost. Zvláštní pozornosti si zaslouží nevelký rybník Farský, který stále existuje ve farské zahradě. Je to rybníček pramenný, sbírá vodu ze sklonů zahrady pod Černým kopcem, které sice nejsou příliš vydatné (zejména v současnosti), ale k napájení rybníčka spolu s dešťovou vodou stačily. Dříve zajímavá lokalita (jak se o tom ještě zmíním), je dnes zabahněná tůň, jejíž břehy jsou zarostlé téměř neprostupným křovím. Je to jistě velká škoda: areál celé zahrady i s rybníčkem by byl vhodným místem pro vesnický parčík, navíc i významná lokalita obojživelníků. (To jen tak připomínám jako námět k zamyšlení obecním radním).

Újezdským katastrem také protékají kdysi bohatě meandrující horní toky Římovského potoka a Rokytné, provázené kdysi pásem květnatých luk, řadami olší a vrb a na hraně niv křovinnými porosty s bohatou květenou. Oba tyto potoky spolu se sítí lučních odvodňovacích kanálů se spojují pod Horkou v říčku, které už bezpochyby patří název „řeka“ Rokytná, aby pak společně v mírnějším běhu vytvořily hlubší tok k místu našich vodních hrátek „U schůdků“, dále napájely dnes už zlikvidovaný mlýnský rybník, přiváděly vodu do Újezdského mlýna a nakonec vytvořily pod splavem a Mlýnskou skálou divokou kamenitou říčku plnou balvanů, ostrůvků a vedlejších ramen, obtáčející hranu Mlýnského kopce a pospíchající už opět v mírnějším tempu širokými lučinami k Holečku a dále k Jaroměřicím. Řeknete si asi, tohle všechno přece pořád existuje. Je to jistě pravda, jenže co se všechno změnilo! Zmizely meandry na hlavních tocích, úplně zanikla síť lučních kanálů s bystře tekoucí vodou na loukách pod Horkou, která byla zvlášť bohatá a přírodnicky zajímavá, a zcela zaniklo i kameny obkládané koryto odtoku vody z Červeného mlýna pod Borovím (to ještě mimo náš katastr). Kam se ztratila ta čirá studená voda, zurčící přes mechem porostlé balvany a plná raků, od Boroví ke mlýnu? Kde je idylický Mlýnský rybník, mlýnský náhon a především ta divoká část říčky pod Mlýnským kopcem, místo našich prvních rybářských zkušeností? Asi si řeknete, to je jen nostalgické vzpomínání, přece to byly nutné změny vyvolané potřebami zemědělství a pokrok se přece nedá zastavit. Jenže tohle není celá pravda a stále je ještě čas mnohé změnit a napravovat. Je možné vrátit nivě louky, zlepšit kvalitu vody, obnovit mlýnský rybník a vyčistit tok řeky pod Mlýnským kopcem. Věřím, že k tomu ještě jednou dojde, náprava je tak snadná a jinde už dobře vyzkoušená.

K vodnímu režimu v našem mikroregionu ještě několik konkrétních poznámek. Kromě říční nivy Rokytné nebyl asi katastr Horního Újezda nikdy příliš bohatý na povrchové vody. Právě proto bylo zásadní chybou, že byl zmeliorován pramenný luční areál v Liští (Mityskova louka, Durdova louka atd.), kde byly nejméně tři vydatné luční prameny se studánkami a odkud vedl trvalý potůček, napojený za železniční tratí k potůčku z Druhého liští a přivádějící vodu k Újezdskému potoku a dále do Rokytné. Tyto prameny byly natolik silné, že mohly napájet drobný zvírek a sezónně zavodňovat výbornou kosenou louku pod sadem v Liští. V současnosti je celá tato trasa, dříve bohatá na zvěř, bez vody. Podobným zdrojem vody byly prameny ve svahovém oblouku pod Kamejchami a Černým kopcem, které protékaly loukami nad Dohnalovým statkem a dále rybníčkem a otevřenou strouhou na návsi a lučním pásem pod vsí vedly kolem Horky k Rokytné. Tento potok byl zřejmě hlavním stimulem pro umístění vsi v počátcích osídlování. Teprve později se stal odvodním kanálem odpadních vod, kterým je dodnes. Na tomto potůčku byla vybudována celkem nedávno požární nádrž (jako jediná novější vodní stavba v celém katastru), další tok potoka v intravilánu je však veden už pod zemí a jako silně eutrofizovaná stoka vytéká za vsí mezi poli pod Horku (možné místo budoucí čističky) a k Rokytné. Další silnější prameny s počínajícím potůčkem se nacházely na hranicích katastru v Kamejchách, odkud se stékaly jako potůček Jordán u cesty z Černého kopce k Výčapům a Vacenovicím. Tato vodoteč zůstala zatím v původním stavu, i když má teď už méně vody než v mém dětství a také čistotou vody je nesrovnatelná s minulým stavem. Nejméně vodnatá byla už za mého dětství svahová část katastru pod Hůrou směrem k Vacenovicím. Tam byla, kromě sezónně napájených polních stok mezi poli, nad cestou z Újezda do Kobylince, na Vrbkově pozemku, kamenem vyzděná pramenná studna se stálou vodní hladinou a slabým odtokem, využívaná k zavlažování malé zeleninové zahrádky (strýc Jan Vrbka tam také léta choval velkou štiku, kterou jsme jako kluci občas přikrmovali rybkami). O původu této studny nebylo ani tehdejšímu majiteli nic známo, prý tam byla od nepaměti. Když jsme na přilehlém poli v roce 1942 objevili a prokopali nevelké staroslovanské sídliště, předpokládali jsme (asi mylně), že i tento vodní zdroj má původ v tom období.

Na jiné vodní zdroje na újezdském katastru se z doby svého dětství nepamatuji, i když nepochybuji, že některé drobné potůčky se tam možná ještě vyskytovaly. Přinejmenším tu byla malá zamokřená loučka strýce Antonína Durdy za tratí v Kobylinci, který odváděla vodu pásem luk s řadou košíkářských vrb a kamenným mostkem pod cestou ke mlýnu; ústila pak do Mlýnského rybníka. Na téhle loučce jsem na základě strýcových informací hledal rašelinnou květenu, ale byly tam už tehdy bohužel jen běžné slatinné druhy.

Rád bych ještě tuto nostalgickou „vodní“ kapitolku doplnil konstatováním, že v době mého dětství bylo v obci dostatek dobré pramenité vody. Téměř každý dům měl svou studnu, která až na období mimořádně suchých let vždy vystačila jak pro kuchyňskou spotřebu, tak i pro napájení dobytka. Nejlepší kvalitu vody v mé době měla údajně studna na dvoře statku č. 59 (u Vrbků), což mělo zřejmě reálný podklad, protože právě tento statek si vždy vybraly dočasné vojenské posádky všech dob a režimů pro své kuchyně. Tuhle kapitolku možná už zbytečně protahuji, ačkoliv vlastně už v ní nejde jen o problematiku čistě přírodovědeckou. Myslím si však, že mé postřehy v této praktické záležitosti nejsou zase tak docela bezcenné, i když věřím, že by je kdokoliv z vás mohl doplnit dalšími a jistě podrobnějšími dodatky. Snad bych měl skončit jen konstatováním, že v současnosti jsou už prakticky všechny zmíněné studny využívány jen jako zdroj užitkové vody a do obce je zaveden dálkový vodovod. Při psaní těchto řádků mne jen napadá, co by tomu řekli moji prarodiče někdy v době mého dětství, kdybych je přesvědčoval, že pitná voda se bude do Újezda přivádět z Vranovské přehrady. Asi by mne byli vzali ze studií!

 
Top! Top!