Tuesday, 21 November 2017
Výzkumy v mládí Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Tuesday, 30 May 2006

Jak se člověk stává přírodovědcem

Je to zřejmě u každého trochu jiné a asi je to už nějak geneticky zafixováno v člověku, že jeden má o přírodu zájem odmalička, jiný ji jen bere jako kulisu a zajímají ho spíše lidské činnosti, sport, stroje, kultura lidí a spousta jiných věcí. Já jsem asi nějaké ty přírodovědecké geny měl, což odvozuji z toho, že v obou rodech, po matce i po otci, se vyskytovali velmi dovední a v přírodě zkušení „pytláci“. A co jiného je pytlák v době, kdy se ještě na studium přírodních věd nedalo pomýšlet? Kromě toho jsem měl i zvláštní štěstí. Ačkoliv jsem se narodil ve městě, byli oba rodiče původem vesničané, ale hlavně jsem se už ve dvou letech dostal téměř natrvalo na výchovu k babičce, která vládla (někdy až příliš dominantně) středně velkému statku na újezdské návsi. Tak se stalo, že jsem tu dobu, kdy jsem začal rozum brát, prožil mezi sedláky, domácím zvířectvem a v pahorkaté krajině v malé obci s nádhernými výhledy na řetězy nevysokých zalesněných kopců na jižních sklonech Českomoravské vrchoviny. Tam na obzoru, za horou Mařenkou, už to byly opravdové vytoužené hory a taky se vždycky v Újezdě říkalo: „Jedeme do hor“, když se vezla handlovat přebytečná sláma za palivové dříví do Čáslavic. To i přesto, že ty nejvyšší tamní vrcholky byly sotva o 200 m vyšší než kostel v Újezdě (Mařenka 710 m.n.m.).

Většinu volných chvil svého újezdského pobytu jsem trávil na stráni v Liští („Liščí“), kousek za obcí, kde nám náš hodný „dědóšek“ dokonce nechal postavit nádhernou chatičku uprostřed našeho zemědělského „panství“. Jak jsem zjistil až mnohem později, byly ty stráně v Liští, spolu s loukou, studánkami, potůčkem a vybudovaným „zvírkem“ jednou z přírodovědecky nejzajímavějších lokalit v celém katastru Horního Újezda. Navíc byla moje „bábička“ na obyčejnou selku velmi zkušená stará paní a hodně se vyznala v přírodě. Zejména znala poměrně dobře místní rostliny, především léčivé, a tak mne začala hned v raném dětství zasvěcovat do tajemství praktické botaniky. Říkalo se pak v rodině, ale na to se sám nepamatuji, že už ve čtyřech letech jsem znal běžné rostliny jejich místními jmény a taky prý jsme si s babičkou sestavovali jednoduchý herbář zajímavějších místních druhů. Co už však mám dobře v paměti, to byl babiččin originální herbář celé řady vylisovaných cizokrajných rostlin, které měla vloženy ve „svaté knize“ ve skříni v parádní světnici za kuchyní. Byl to soubor horských rostlin z oblasti Dolomit, podivný dar dědečkova bratra, „stréca“ Antonína Durdy, který tam v první světové válce bojoval s Taliány. Pro mne to byl první závan tajemné cizokrajné přírody, kde nechyběla ani nádherná protěž alpská , oliva , divoká čemeřice a řada tuholistých vavřínovitých rostlin. Prostě pro kluka divukrásná ukázka dalekého světa, kterou jsem si směl hodiny prohlížet, kdykoliv jsem náhodou sekal dobrotu. Snad i z tohoto prvního dětského vjemu pramenila má trvalá touha poznat cizí kraje s jejich tajemnou přírodou, jež se mi ostatně z velké části pak vyplnila.

O něco později, na počátku války, už na mne působily i jiné, mnohem trvalejší vjemy. I v Újezdě, malé a ztracené obci v centru Evropy, byli lidé, kteří se vyznali v přírodě. Můj otec, narozený v Čáslavicích, kde také prožil část svého života, byl výborný znalec hub a doplnil mé znalosti běžných druhů od babičky dalšími informacemi. Znal totiž dokonale houbařsky atraktivní lesy kolem nedalekého Dašova, kde hospodařil jeho rod Hobzů a sbíral tedy i výborné masáky, václavky, smrže a další druhy, nad kterými běžným újezdským houbařům naskakovala husí kůže. Strýc Jan Vrbka z matčiny strany byl zase výborný znalec zvěře a vášnivý myslivec, který i na pole jezdil s puškou ukrytou v selském voze, aby se v případě potřeby mohl rychle změnit ze sedláka na lovce. Jeho poznatky o přírodě byly pro mne neocenitelné. Ostatně ještě se o něm zmíním. Pak tu byl náš idol, odborný učitel Ladislav Veškrna, zkušený pomolog a výborný znalec celé přírody. Ten mne sice přímo neučil ve škole, ale zato měl krásnou sbírkou nejrůznějších přírodnin, vystavenou v podkrovní světnici rodinného domku svého bratra v poslední vilce pod Černým kopcem na kraji vsi. V újezdských poměrech to byly sbírky věhlasu Národního muzea. A my jsme je také tak oceňovali a chodili jsme tam jako do kostela. Stejně jsme vnímali i zkušenosti pana učitele, který občas přijížděl ze svého působiště v Měříně a také své sbírky doplňoval o nové nálezy nádherných minerálů z tehdy věhlasných nalezišť v okolí Velkého Meziříčí. To byl také vzor pro naši dětskou sbírku, kterou jsme začali shromaždovat v půdních prostorech naší újezdské vilky. Tak takhle vlastně začal náš první neumělý přírodovědecký „výzkum“ okolí Horního Újezda. Účastnili jsme se ho v nevelkém kolektivu kamarádů, s kluky Veškrnovými, Vrbkovými a za občasné pomoci dalších. Když jsem pak na půdě našeho statku ve staré truhle našel i staré učebnice přírodopisu pro gymnázia, měl jsem v chudých újezdských poměrech k disposici i první potřebnou literaturu. A nebyly to knihy ledajaké. Šlo o překlady výborných rakousko-uherských učebnic do češtiny, z kterých se vyučovalo na českých gymnáziích zřejmě i v prvních letech nové republiky. Měly především perfektní vybavení ilustrační, a tak mám dodnes ještě v paměti barevné tabule i perokresby základních minerálů, zvířat a rostlin. S takovou výbavou už se tenkrát dalo dobře výzkumničit. Vlastně právě tyhle učebnice nás přivedly k prvním průzkumům okolí Újezdského mlýna. Byl tam totiž vyobrazen bájný tvor - macarát jeskynní - dokonce s poznámkou, že žije „u nás“ v jeskyních. A to bylo v době, kdy nás nesmírně vzrušil objev tzv. „mlénské jeskyně“, ve skutečnosti štoly po někdejším hledání tuhy (o tom ještě v další kapitole). Jako kluci jsme tento nečekaný objev pečlivě zkoumali, protože široko daleko nebylo nic podobného, a tak jsme byli jako újezdští patrioti na tento nález patřičně hrdi. Při prolézání štoly jsme už tenkrát přišli na to, že nejde jen o umělou štolu, ale také o propojení s drobnými podzemními prostorami krasového původu. To se pak ještě prokázalo objevem skutečných krasových škvír s nánosy písku po dávných podzemních potůčcích, jaké jsme pak našli při úpravách štoly jako podzemního úkrytu pro obyvatele Újezda ke konci války na jaře 1945. Tenhle objev nás však utvrdil v tom, že pod “Mlénském kopcem“ se skrývá tajemný podzemní svět, který jen čeká na své objevitele. Zastáncem této teorie byl můj největší kamarád, Jenda Vrbků (nedávno zesnulý), který svůj názor opíral o skutečnost, že pod mlýnskou skálou vyvěrá na jednom místě silný a stálý pramen výborné čisté vody (tenkrát mnohem mohutnější než dnes). Tak v našich klukovských představách bylo toto místo adorováno téměř jako „Újezdský Blaník“, ovšem bez spících rytířů, ale zase s podzemním tokem zvící vybájené „řeky Punkvy“. Bohudík k prokázání této teorie odstřelem mlýnské skály jsme tenkrát neměli prostředků, a také v té době se ve světě až příliš střílelo a i největší újezdští podporovatelé našich snah (teta ze mlýna nebo pan kovář Hanzl a truhlář Řepa, kromě našich rodičů a prarodičů) si nejvíc cenili toho, že žijí za humny Evropy v idylickém klidu a daleko od války. Jen proto tenkrát nedošlo v Újezdě k objevu druhého Moravského krasu! Tyhle úvahy měly ještě jeden dodatek. Díky vyobrazení ve výše zmíněné učebnici jsme byli toho názoru, že bájný macarát jeskynní patří do naší fauny (zatím se tam dostal jen proto, že Dinárský kras byl součástí tehdejšího Rakouska-Uherska) a musí tedy žít nejen kolem Macochy, ale také ve vybájeném „Újezdském krasu“. Dnes je to jen úsměvná vzpomínka a je jasné, že v nevelké vápencové pecce, jakou je Mlýnský kopec, žádné velké podzemní prostory ani být nemohou a výskyt macaráta je pak ze zoogeografických důvodů naprosto vyloučen. Tenkrát to však byl nádherný sen, který nám prosvětlil naše dětství a proměnil okolí Újezda ve vybájenou zemi, na kterou dodnes nostalgicky vzpomínáme. Pro mne měly tyto objevy ještě jeden příjemný důsledek. Sepsal jsem historii objevu štoly v neumělém článku a poslal do časopisu Mladý svět, který nám tehdy ve škole sloužil ke čtení místo slabikáře. A oni mi ho pak kupodivu, příslušně upravený, zveřejnili. Tak jsme vlastně vstoupili, Újezd i já, do „vysoké“ protektorátní literatury.

Následné přírodovědecké „bádání“ kolem Újezda už pak dostávalo nové podněty a reálnější rysy. V té době jsem se stal žákem moravskobudějovického gymnázia (spolu s o něco staršími „Újezďáky“, Oldřichem Vrbkou a Bohumírem K ö rblerem) a i v dalším „bádání“ se už projevoval vliv našich gymnaziálních učitelů. Byl to zejména nezapomenutelný profesor Schneider, který s námi pořádal výstavky rostlin za obrovskými okny školní budovy. Ten mne také vybídl k určování rostlin podle tehdy jediného přístupného Polívkova klíče a taky dovedl k poznání, že rostlinstvo v okolí Újezda se dost liší např. od rostlin, které přinášeli mí spolužáci z okolí Moravských Budějovic nebo Blížkovic. Tenkrát jsem si ovšem ještě zcela neuvědomoval skutečnost, že naše bydliště se nachází zrovna na styku dvou významných biogeografických celků střední Evropy: oblasti panonské a hercynské (Českého masivu). Shodou okolností se právě tato skutečnost stala, o hodně později, významným objektem mého dalšího bádání v zoogeografické problematice. Tenkrát také ještě v Mor. Budějovicích žili dva významní krajané, prof. Jech, historik a prof. dr. Javůrek, přírodovědec. Za mého působení už žádný z nich neučil, protože byli krátce před mým příchodem posláni do nucené penze z důvodů politických; prof. Jech byl významným funkcionářem Sokola a dr. Javůrek legionářem a po první válce členem Masarykovy ochranné gardy. Oba však byli v Budějovicích všudypřítomní, procházeli se po městě, v klidu doma bádali a psali a rádi se i s námi mladými gymnazisty zastavovali a předávali nám své zkušenosti. Zejména prof. Javůrek nás velmi ovlivnil řadou svých rad a také k nám příležitostně zajížděl do Újezda na houby májovky a při té příležitosti jsme mu mohli ukázat náš bájný mlýn i s pověstnou štolou. Místo ho opravdu zaujalo a také k nám a našim představám byl tehdy hodně tolerantní. Stavěl se sice k našim výmyslům zcela realisticky, ale ponechal nám ještě dost prostoru k idealizování a vymýšlení. Rád na něho vzpomínám, když se náhodou zastavím u jeho hrobu na moravskobudějovickém hřbitově. Osoba profesora Jecha je u mne spojena s jeho zásluhou o vydání významné lokální publikace Sborník vlastivědných statí o politickém okrese Moravskobudějovickém, vydaném v roce 1927 péčí okresní učitelské jednoty. Tuhle útlou knížku jsem docela nečekaně objevil v knihovně spřízněné rodiny Špalků v Újezdském mlýně, někdy v roce 1942. Pro mne to byl tehdy zcela zásadní zdroj informací, protože se tam kromě jiného pojednávalo i o přírodních poměrech Moravskobudějovicka, kam tenkrát Újezd také politicky patřil. A co navíc: poprvé se tam v tištěné formě objevilo jméno Horní Újezd jako přírodovědecká lokalita; jednak jako naleziště cicvárových koulí (v zahradě Újezdského mlýna) a také jako místo jedné z nejkrásnějších vyhlídek do kraje (návrší Hůra u újezdského kostela). Pamatuji si, že hned po přečtení těchto řádků jsem zašel do mlýnské zahrady, mně už předtím důvěrně známé, a při bližším ohledání jsem tam inzerované chřestivé koule (cicváry) opravdu objevil. Dovedete si vůbec představit, co to znamenalo pro začínajícího sběratele minerálů? To byl základní impuls pro mé dětské období mineralogických zájmů, které pak pokračovalo sběrem nejrůznějších „kamenů“ v katastru obce, ale zahájilo také plánovité výpravy za vltavíny do Slavic, za tuhou k Sádku a za ametysty do Trnavy. O tom ostatně bude ještě řeč.

Než skončím tuto kapitolku, měl bych se ještě zmínit o tom, jak jsem se vlastně dostal ke své celoživotní specializaci - zoologii. To proto, že i to se událo za mého pobytu v Újezdě. Po období mineralogických sběrů a botanických „bádání“ v okolí Újezda jsem začal tíhnout spíše k zájmu o zvířata. Zásluhu na tom měly zřejmě společné myslivecké toulky se strýcem Janem Vrbkou a jeho syny, kteří byli mými nejbližšími kamarády. Při těchto cestách jsme se nejčastěji setkávali s nejrůznějšími ptáky, kteří svou rozmanitostí a krásou nemohli nevzbudit zájem malého kluka s přírodovědnými zájmy. Kde však získat podrobnější informace? Žádný určovací klíč na ptáky tehdy nebyl k disposici. Nicméně už tehdy jsem pravidelně četl časopisy Vesmír a Stráž myslivosti a tam jsem šťastnou náhodou našel zmínku o existenci spolku lidí kdesi v „dalekém“ Přerově, kteří vydávají odborný ornitologický časopis „Moravský ornitolog“. Bylo to v nejkritičtějším období války, kdy ani noviny nebyly u nás běžnou četbou a najednou mi začal, kupodivu pravidelně, docházet několikrát ročně časopis věnovaný ptákům. Tím se přede mnou otevřel docela nový svět. Zjistil jsem, že podobné zájmy jako já má celá řada dalších lidí po celém tehdejším Protektorátu. A tak jsem začal postupně poznávat bohatou faunu našich ptáků, z nichž s mnohými jsem se pak setkával i kolem Újezda. Tam jsem také našel informace o další odborné literatuře, kterou mi pak ochotně vozil můj otec z Brna. V tomto ornitologickém opojení, pro které byl pobyt na venkově v prostředí Českomoravské vysočiny tím nejlepším jevištěm, jsem pak prožil hlavní tíživá léta války i její konec. Poprvé jsem se tak seznámil se jmény našich tehdejších předních i začínajících ornitologů, Černého, Záleského, Hachlera, Staňka, Hejla, Kuxe, Baláta a dalších, kteří se později stali mými vysokoškolskými učiteli a přáteli. To, že jsem později na vysoké škole obrátil své zájmy na skupinu savců už byla jen drobná změna, vedená snahou o to být užitečný ve výzkumu takové skupiny, která tehdy byla u nás nejméně probádaná. Ostatně můj zájem o savce začal už také v Újezdě a to při čtení knih Jandových a zejména po získání podrobnějších údajů o našich savcích v knize J. Jirsíka: Jak žijí zvířata. Po konci války jsme se přestěhovali do Znojma a tam se přede mnou otevřela nová zájmová oblast Podyjí, dost odlišná od okolí Horního Újezda. Tato éra, stejně jako pozdější studia a další činnost na Přírodovědecké fakultě Karlovy university už se Újezda dotýká jen málo a je tedy pro naše účely nedůležitá. Teprve v posledních letech, kdy jsem činný v Národním parku Podyjí a na stará kolena organizuji zoologický výzkum této oblasti a jižní části Českomoravské vysočiny se opět na místa svého dětství vracím a získávám o nich nové zajímavé poznatky, pochopitelně už na zcela jiné úrovni poznání. Také tyto nové znalosti využiji v následujících už konkrétnějších částech tohoto povídání. Zdali se mi podaří spojit nostalgické vzpomínky na počátky přírodovědeckého sledování konkrétní malé oblasti v dětství s obecnějšími a podrobnějšími zkušenostmi přírodovědce, který svou činnost prakticky končí, to posoudí čtenáři sami. Budu se snažit podat Vám své zkušenosti tak, aby vás především oslovily jako stálé obyvatele drobného a Vám důvěrně známého regionu - Vašeho bydliště. Pomohou-li Vám tyto informace lépe poznat a ocenit svůj kraj, budu spokojen.

Tuhle kapitolku jsem připojil jen jako úvod, v dalším se už budu zabývat konkrétní problematikou, rozdělenou do několika oddílů podle oborů.

 
Top! Top!