Hlavní stránka arrow Historie arrow Zvyky a obyčeje
Tuesday, 21 November 2017
Zvyky a obyčeje Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Sunday, 14 May 2006

Hornoújezdské zvyky a obyčeje v 50.letech 20.století

Původním záměrem tohoto pojednání bylo úzké téma uvedené v jeho názvu. V průběhu zpracování však bylo stále více zřejmé, že z tohoto kontextu nelze vytrhnout stěžejní křesťanské svátky. Ty se prolínaly s ostatními zvyky a obyčeji a hlavně počátkem 50. let byly osou veřejného života o

bce pro všechny generace. Po nástupu represivních opatření, psychologického nátlaku a zákazu průvodů (jako důsledku vyhlášeného třídního boje), se postupně stávaly pro část občanů tabu. Proto bylo zpracování tohoto tématu zasazeno do rámce církevního roku.

Doba adventní – 1. neděle adventní čtyři týdny před poslední čtvrtou nedělí adventní zvanou Zlatou, v následujícím týdnu je Štědrý den.

Roráty – bývaly ve všední dny v 6:30 hod za účasti zejména starších lidí. Písně při nich zpívané vytvářely neopakovatelnou předvánoční atmosféru. Začínalo se s pečením některých druhů vánočního cukroví, např. perníčky a zázvorky musely být hotové před Mikulášem, aby do Vánoc změkly.

Sv. Barbora – 3. prosince večer chodila Barbora (něco jako hrnec, klobouk nebo kulatá krabice na hlavě, přes to bílé prostěradlo a březovou metlu v ruce). Spíše výstražná funkce, menším dětem též nadělovala .

Sv. Mikuláš – 5. prosince večer chodil s andělem a několika čerty dům od domu, kde měli malé děti. Ty se modlily nebo zpívaly nějakou píseň. Ráno 6.prosince byly za okny naděleny od Mikuláše do punčochy nebo na talíři ořechy, jablka, křížaly, ale zlobivějším dětem také kousky uhlí.

Ve dnech před Vánocemi vyráběly děti v mateřské školce řetězy na stromeček a ozdoby, které potom posílaly Ježíškovi.

Doba vánoční

Štědrý den – 24. prosince. Přes den držel půst ten, kdo chtěl večer vidět Zlaté prasátko. První návštěvník v chalupě avizoval pohlaví budoucího telátka, které mělo přijít na svět. Dokonce na to byla rýmovačka: ”Tetička – stréček, jalovička – béček”. Když se začalo stmívat, obešel hospodář nebo hospodyně všechny obytné i hospodářské budovy, půdy i sklepy a vykropil je třemi obilnými klasy (žito nebo pšenice) a pokropil též zvířectvo a všechny lidi v hospodářství. Potom se rodina modlila Radostný růženec, po němž následovala píseň “Narodil se Kristus Pán, veselme se”, rozsvítil se stromeček a hospodyně rozdávala dárky. Večeřela se rybí polévka a kapr (většinou smažený) s bramborovým salátem a malými hříbečky nakládanými v octě, vánočka a cukroví. Na stole byl vždy připraven jeden talíř navíc pro neohlášeného hosta. Potom rodina seděla pohromadě a vykládaly se příběhy z právě končícího roku. Vzpomínalo se na všechny nepřítomné blízké. Večer končíval mší Půlnoční nebo se šlo ráno na Jitřní. Následoval Hod Boží vánoční.

Sv. Štěpán – 26. prosince. Končila služba děvečkám, měly volno do konce roku. Později doznívala tato změna zaměstnání ve zvyku - ženy dávaly mužům hospodářům tento den ráno do postele část oděvu jako projev spokojenosti s loňským rokem a aby jako “zůstaly ve službě i další rok”. Přes den se chodilo po známých a přízni po koledě. Kromě dodnes známých koled jedna oblíbená u dospělých:

Koleda, koleda z vokna ven,
dej vám Pán Bůh dobrej den.
Pajmáma zabila slípku,
nevyndala jí pupku.
Pantáta se rozhněval,
dal pajmámě šňupku.

Nový rok – 1. ledna. Končila služba čeledínům, kteří měli volno do Tří králů. Pro změnu dostávaly ráno část oděvu do postele ženy od mužů (též projev spokojenosti s loňskou službou a nabídka pro další rok).

Sv. Tří králů – 6. ledna. Chodili tři králové, většinou děti, po svém “koutu” návsi, se známou říkankou:

My tři králi my jdeme k Vám,
štěstí, zdraví vinšujem Vám,
štěstí, zdraví, dlouhá léta,
my přišli jsme k Vám z daleka – atd.

Po tomto svátku následovala doba plesů , které pořádali tradičně hasiči, železničáři, event. další organizace. Na plesy chodili osobně zvát zástupci pořadatelů s natištěnými pozvánkami týden nebo čtrnáct dní předem. Součástí plesů byl tradiční “bufet”, do kterého přispěly cukrářskými výrobky hlavně manželky pořadatelů a sympatizantů. Nejlepší kusy (knihy, podkovy, srdce) byly zařazeny do tomboly, ostatní spolu s drobným cukrovím nasáčkovány a rozprodány účastníkům pro doma čekající ratolesti.

Na rybníku na návsi nebo na farském rybníku se hrál náruživě hokej , bez rozdílu věku až do “nevidím”. Na návsi už za světel z elektrického osvětlení. Když už nebylo vidět na puk, potom se hrál Černý Petr.

Když byl sníh, sáňkovalo se nejčastěji z kopce od “stanice” dolů k Vechetům (nyní ke Kutinům), často se zastavovalo až o jejich zeď. Také tam bývala velká klouzačka, na které se jezdilo v podřepu držíce se kolem pasu. Bylo při tom vždy plno výskání a radosti, a to i večer nebo v noci, kdy se tam rádi sklouzli i okolojdoucí dospělí.

Lyžovat se chodilo do Liščí nebo na Hůru a kromě sjezdových a slalomářských disciplin probíhaly i závody ve skocích na lyžích. Jezdilo se na ledačem. Ne všichni měli lyže kupované. Pan Stanislav Růžička svým chlapcům lyže vlastnoručně vyráběl!

Zimní období bylo také dobou draní peří . Při této příležitosti se vykládaly veselé i smutné příběhy, přicházeli sem i sousedé na besedu. Svoje vypravěčské umění zde uplatnili jednotlivci obou pohlaví, takže mnohdy lítalo peří od výbuchů smíchu. Na ukončení, tzv. ”dodýrku”, vždycky “hospodeň” připravila cukroví, křehotiny a nějaký likér. Mnohdy se zúčastnily i děti, a tak došlo při vyprávění i na “hékálka”.

Masopust - toto období končilo v sobotu před “Popeleční středou” průvodem maškar (masek) s muzikou. Tradičními maskami byli: kominík, který sbíral vajíčka a mazal přihlížející sazemi nebo černým krémem na boty, medvěd s medvědářem, bába s krosnou na šišky (koblihy) aj.

Popeleční středa – má pohyblivé datum, začínala jí doba postní . Byl to přísný půst od masa, ráno se chodilo do kostela na tzv.”popelec”.

Křížová cesta – bývala v tomto období v neděli odpoledne, lavice v kostele byly většinou obsazené.

Šifování – když nastoupilo předjaří, začaly tát ledy a pan hostinský Dvořák vozil led ze mlýna, na rybníku na návsi začali první odvážlivci sekat ledové kry a na nich pomocí dřevěných tyčí jezdit po rybníce. Dosti často to končilo nedobrovolnou ledovou koupelí.

Smrtná neděle – smrtka vytvořená ze slámy byla symbolem končící zimy. Vhazovala se do vody provázena verši:

Smrtko, smrtko milá,
kdes tak dlouho byla?
U studánky, u rubánky, nohy ruce myla.

Květná neděle – týden před nedělí velikonoční. Byl průvod kolem kostela, světily se “kočičky” (jívové ratolesti). Ty dlouhé 1-1,5m, které měli většinou chlapci a často jimi v kostele šermovali, se zapíchaly do osení, aby bylo vysoké obilí a aby nepolehávalo.

Škaredá středa – den před Zeleným čtvrtkem - vymetala se kamna, dělal se velký úklid.

Velikonoční triduum

Zelený čtvrtek – když, jak se říkalo, “odletěly zvony do Říma”, chodili chlapci “hrkat s ručníma hrkačkama, nebo s hrkačkama jako trakaře a klapačkama”. Obcházely se kříže v obci a u každého se děti modlily. Končilo se u kříže vedle schodů do kostela, kde pan farář rozdal účastníkům svaté obrázky. V dřívějších dobách se vařila i zelená jídla.

Velký pátek – byl nejpřísnější půst. Obvyklým jídlem v tomto období byla krupičná kaše, peciválky, vdolky s čočkou aj. Od odpoledne se chodilo na “líbání” (uctívání Sv. kříže ležícího pod kazatelnou.

Bílá sobota – byl otevřen Boží hrob, ke kterému se lidé chodili modlit. Většinou navečer bylo Vzkříšení-slavnost Zmrtvýchvstání Páně s průvodem kolem kostela a družičkami. Mezi ženami byl zvyk oslavit tento den v nových šatech.

Neděle velikonoční – Hod Boží velikonoční - největší křesťanský svátek. V některých rodinách bylo tradičním jídlem kůzlátko .

Pomlázka – Pondělí velikonoční. Mladší hoši chodili dům od domu se žílami z osmi nebo z jedenácti vrbových proutků, aby vyprášili děvčata, starší spíš jednotlivě. Dostávali vařená vajíčka, barvená cibulí, zeleným osením z ozimů, nebo koupenými barvami. Některá byla se škrabaným ornamentem. Někdy, když přišli brzo a hospodyni překvapili, dostali vajíčka i syrová! Nepolévalo se jako na jižní Moravě. Mnohdy tato oslava končila tzv. Pomlázkovou zábavou .

Otloukání píšťal – když listnaté stromy táhly nejvíc mízy, vyráběli hoši píšťalky hlavně z vrb a kaštanů. Při tom přišly ke slovu různé říkanky např.:

Votlóké se píšťaličko vrbová, vrbová,
zétra ráno pojedeme do Brna, do Brna.
Jestli se mi nevotlučeš, tak ti dám ránu,
až vodletíš ke zlatému džbánu.


Hoši také vyřezávali z modřínové a borové kůry lodičky . Závodilo se s nimi zjara, když teklo ve struze nejvíc vody, až ke hrázi bývalého rybníka pod Horkou.

Čarodějnice – 30. dubna. Pálily se od nepaměti na Hůře, nedaleko původního smírčího kamene, odkud je krásný výhled do kraje. Na hromadě byly staré věnce ze hřbitova, vyhrabaná stařina z trávníků a později též větve z prořezávky stromů. Ty se až do tohoto období sekaly do “votýpek” a používaly na zatápění, nebo topení vůbec. Byly pečlivě srovnány do hromad po celém kopci, hlavně na kamenitých místech. Když se hranice rozhořela, vyhazovala se hořící košťata napuštěná kolomazí a plechovky s hořícími hadry napuštěnými petrolejem.

Prosebné průvody za úrodu – v pevném termínu na sv.Marka, dále potom tři dny v pondělí, úterý a středu před pohyblivým svátkem Nanebevstoupení Páně, se konaly po ranní mši svaté prosebné průvody za dobrou úrodu. Základní trasa byla kolem křížů v obci, nebo bezprostředně navazujících na její zástavbu. Další směřovaly kolem křížů na přifařené Kojetice, Mikulovice a Výčapy.

V průvodu se nesla socha Krista Pána, paškál (doba velikonoční). Za účasti kněze, dvou ministrantů, kostelníka a zpěvaček pod vedením pana varhaníka Kopečného z Výčap se zpívaly nábožné písně a litanie ke všem svatým. Průměrná účast farníků, ponejvíce žen, byla kolem deseti. Někteří újezdští sedláci a chalupníci byli tou dobou už “v poli”. Částečně zde sehrál svoji roli i pocit strachu, neboť´v obci po babických událostech už hospodařil na konfiskovaných usedlostech, včetně původního zbytkového statku pana Dohnala, státní statek.

Jinak tomu bylo v sousedních Šebkovicích, které byly při neobsazené babické faře administrovány P. Miroslavem Peroutem z Horního Újezda. Tam byly v průvodu neseny korouhve, u nichž se střídali největší sedláci ze vsi. Považovali to za velkou čest a účast farníků byla velká.

Stavění máje - omladina měla připravenou máj, kterou po čarodějnicích na návsi pomocí žebříků stavěla, při čemž mnohdy pomáhali též chlapi, opouštějící teplo hostince U Dvořáků. Máj se do rána hlídala, aby ji nepokácela a neodnesla omladina z některé sousední vesnice. Hlídány byly přístupy do vesnice a přespolní mládenci, kteří přišli nebo přijeli dát májku (většinou březovou) nad vrata místnímu děvčeti, se kterým měli vážnou známost, se museli “vyplatit”, obvykle něčím ostřejším.Této noci se děly různé rozvernosti, končící nápisy na vratech či zdech domů a stodol. Cesty totiž nebyly asfaltované jako dnes. Za 1. republiky se jedno ráno po takové noci našel na střeše stodoly i žebřiňák. V dřívějších dobách, pokud chodilo děvče s chlapcem a oba byli ze vsi, byla ráno cesta mezi jejich domy vysypána řezankou.

Nakuřování - když se vylíhla všechna housata, ustřihlo se jim trochu chmýří a na plovacích blanách se jim vystřihlo poznávací znamení. Tyto odstřižky se spolu s chmýřím daly na lopatku a zapálily se. Kouřem z toho se nakuřovala na řiitici shromážděná housata, aby byla zdravá. Hodně hospodyň posílalo děti pást malá housata na Hůru. Housata se tam nosila v bramborovém košíku. Husa šla poslušně za nimi.

Kuličky – pod starými lipami u ”šabódke” (hlásnice) i na jiných místech, se hlavně zjara hrávaly kuličky. Když už bylo tepleji, hrávala mládež pro děti loutkové divadlo .

Svátek matek – tento svátek se slavil tradičně druhou neděli v květnu. Děti ze školky přinesly maminkám vlastnoručně vyrobená srdíčka, někdy byla i besídka s dojemnými písničkami a básničkami.

Boží Tělo – pohyblivý svátek většinou koncem května – první polovina června.V sobotu odpoledne vozili sedláci od mlýna lipové, osikové a březové větve. Ty se vkládaly do dlouhými klíny připravených děr kolem celé trasy nedělního průvodu mezi jednotlivými voltáři, nad nimiž měli patronát jednotlivé obce farnosti. Mikulovický byl u Dvořáků, Kojetický u Durdů od rybníka (po konfiskaci statku stával na křižovatce u hasičské zbrojnice). Újezdský byl u Durdů (u starosty) a Výčapský v kapličce Sv. Jana Nepomuckého u hřbitova. Ozdobou průvodu byly vždy od maminek vyparáděné družičky s košíčky plnými okvětních lístků pivoněk, kalin, srdíček a jiného kvítí.

Pouť - slavila se a dodnes se slaví na svátek Sv. Petra a Pavla, patronů farního kostela. Boudy stávaly před hostincem U Dvořáků a dále na návsi kolotoč, houpačky a střelnice. Plno lidí bylo hlavně po kostele a odpoledne. Tradiční byla vyhrávka po vsi a pouťová zábava.

Po pouti dozrávaly v obecním sadě na Hůře třešně , což byla pro hochy z měšťanky ale i obecné školy příležitost vydělat si nějakou korunu. Byly už totiž prázdniny. Sadař, který měl sad v pronájmu, platil 60hal. za natrhání 1 kg.třešní (důsledně se stopkami!).

Dožínky - oslava dožínek v té době neměla žádnou zvláštní tradici. V dřívějších letech chasa udělala věnec ze slámy a předala jej selce se slovy:

Paní mámo zlatá, otvírejte vrata,
neseme vám věnec ze samého zlata.

Zástěrková zábava – byla občas pořádána místními ženami a děvčaty. U stropu sálu visela bílá dívčí zástěrka s dobrotami a nějakým likérem v kapsách.Ta se ke konci zábavy vydražila, výherce měl nárok na sólo. Zajímavostí bylo, že po část zábavy si chodila děvčata pro tanečníky sama.

Pastva dobytka – během roku vypásali svým dobytkem hlavně někteří chalupníci individuálně lesní cesty, meze nebo nesečené polní cesty. Hlavní období pastvy bylo po sklizni votavy, když podrazila znovu tráva na loukách. Hoši pásli krávy a kozy, při tom se pletly fajfky ze sítiny a četly rodokapsy. Při návratu byli šprýmovně vítáni od staříků sedících na lavičkách a bafajících opravdové fajfky slovy: ”To už mají tvrdy rohe, že je žinete dom?”

Po sběru brambor se opékaly menší brambory v bramborové nati, kterou byly původně přikryty hromady posbíraných brambor.

Posvícení - slavilo se, jako dosud, tzv.Tereziánské posvícení kolem 15.října s programem jako o pouti. (Správné datum posvícení se má vztahovat k datu posvěcení kostela, pokud není konkrétně známo, potom na svátek Posvěcení chrámu poslední říjnovou neděli.) Tradičním chodem k obědu byla “šudlikama vekrmená” husa.

Všech svatých a památka zemřelých – byly spojovány s návštěvou kostela a motlitbami za zemřelé. Na hroby se dávaly kytice a věnce většinou “z dóbků”, které hospodyně do té doby chránily na zahrádkách před mrazem, ale také z umělých květin. Celý hřbitov byl osvětlen hořícími svíčkami a lucerničkami na pomnících.

Na pozvolna přicházející zimu se začali připravovat cestáři stavěním dřevěných sněhových zábran kolem silnice. Za Blahovou, Svitákovou a Durdovou stodolou byly připraveny těžké dřevěné pluhy různé velikosti. Sedláci kontrolovali sáně, jak lehké pro přepravu osob, tak těžké, používané v zimě hlavně k odvozu hnoje.

Pomalu nastávala doba zabíjaček , jejichž produktem byly jitrnice, jelita a tzv.”nevlezlo” (zbytek obou druhů prejtu, který se nevešel do střev, pečený na plechu), tlačenka v pergamenovém papíře nebo v “budiko” (v žaludku). Pekli se vrabci z tučnějších odřezků při porcování masa. Prvním chodem ze zabijačky však byl mozeček s vajíčkem na cibulce. Škvařilo se sádlo a jelikož tehdy nebyla vyšlechtěná prasata na maso jako dnes, bylo výsledkem 60-80 litrů sádla. Na dodávku se odevzdávalo sádlo, krupón (stažená kůže), jeden čas povinně i kosti. Ze zbytku kůží a drobů se dělal sulc. Nafukovala se měchuřina pro děti na hraní, též se používala místo celofánu.

Karel Čermák

 
Top! Top!