Hlavní stránka arrow Historie arrow Jak se kdysi v Hójezdě...
Tuesday, 21 November 2017
Jak se kdysi v Hójezdě... Tisk E-mail
Napsal Webmaster   
Sunday, 14 May 2006

Jak se kdysi v Hójezdě chodilo, jezdilo  a vůbec cestovalo

Ve stáří člověk stále víc a častěji vzpomíná na krásné doby dětství a mládí a pořád srovnává: jak to bylo kdysi a jak je to dnes. Obyčejně z toho vždy vyjde, že dřív to bylo o mnoho lepší než v současnosti, ale zase pak rozum říká, že to vlastně (kromě toho mládí) nebyla taková idyla. A tak kdybychom se najednou zázrakem vrátili do opěvované minulosti, zřejmě bychom leccos z dnešních vymožeností a možností velmi rychle a citelně postrádali. Vezměte si jen ty nečekané možnosti volného pohybu, cestování po celém světě a vůbec pohyb i v rámci domova, tu spoustu nových informací a pochopitelně i dosažitelnost všelijakých věcí, které podstatně zpříjemňují život. Myslíte si, že bychom se jen tak snadno dokázali těchto moderních vymožeností vzdát jen za vidinu klidného a idylického života, jaký jsme žili před pár desítkami let? Jistě, často o tom sníme a přejeme si to, ale opravdu bychom se s tím spokojili a vůbec vydrželi bychom to po dnešních zkušenostech a zaběhlých samozřejmostech? Selský rozum zase říká, že vlastně život takhle odedávna běží, všecko se mění, nic se nedá vrátit a marné je stýskání. Zkrátka musí se jít s dobou, najít si v životě ty nejpotřebnější pozitivní věci a nějak se vyrovnat s tím, co se nám nelíbí a co nám dnešní život hodně znepříjemňuje. A tak, když už vzpomínáme a srovnáváme, věnujme pozornost především tomu, co dobrého nám dnešní způsob života přinesl.

Mezi tato, řekl bych skoro nečekaná a neuvěřitelná aktiva, patří nesporně možnost volného pohybu, cestování po celém světě, který se u naší generace proměnil v posledním desítiletí až v cestománii, jak ostatně oblíbený televizní seriál svým názvem naznačuje. Ale kde se vlastně v nás tato mánie vzala? Přece ještě nedávno jsme žili spíš sesilním způsobem života, sice napůl vynuceným politickými okolnostmi, ale přece jen jaksi hluboce vrytým v slovanské povaze, formované dlouhou historií zemědělského zaměstnání, jež usedlý život předpokládá. Dnes už se ty kořeny sotva najdou, protože i zemědělec se při dnešní technologii a dělbě práce může od svého pole a chovů snadno utrhnout a zajet si na dovolenou a navíc současné dopravní prostředky mu dovolují, aby během několika hodin stihl akce v okruhu stovek kilometrů a večer už se zase staral o své hospodářství. A to už nemluvím o městských lidech, kteří jsou vůbec do větru a v klidu neposedí a odjedou kdykoliv a kamkoliv. Sám až někdy žasnu, když sháním k něčemu své bývalé i současné studenty a dozvídám se, kde se zrovna v širém světě nacházejí.

Tak právě tyhle úvahy mě vedly k sepsání vzpomínek na dobu vzdálenou už sedmdesát let, kterou jsem jako dítě prožíval u vás v Hójezdě, v komunitě usedlých zemědělců v obci, která patřila spíš k menším v kraji a vlastně celý region Moravskobudějovicka nebyl v rámci Moravy, nebo celého Československa nijak zvlášť významný. Tahle charakteristika naší obce mne spíš napadá dnes. Tenkrát jsem si vůbec nepřipouštěl, že žiji někde na okraji světa, protože to bylo pro mne důvěrně známé idylické místo, kde mi nic nechybělo a prožívat tam dětství bylo radostí. Takže o co lepší život byl ve Znojmě, kde jsem se narodil a periodicky se tam vracel a o co lépe si žili na světě děti našich příbuzných v Praze, kteří k nám naopak pravidelně zajížděli na prázdniny a v určitou dobu, ve válce, byli i odkázáni na zásilky potravin z našeho zemědělského kraje? Tak jsme uvažovali tenkrát, i když jsme samozřejmě toužili zajet si kamkoliv, zejména do obdivované Prahy, do Brna, nebo aspoň do Znojma nebo do Třebíče. O větších dálavách jsme tenkrát ani neodvážili snít, ačkoliv jsme věděli, že generace našich usedlých dědů a otců byla mnohem zcestovalejší, neboť většinou znala Vídeň, z vojny i sever Itálie nebo daleké Rusko, někteří mladší se dostali za prací na krásné Slovensko, jako třeba náš pan učitel Mícek. Přesto to byli lidé, kteří spokojeně žili s námi a nic jim (stejně jako nám neznalým) v Hójezdě nechybělo. Nám musely stačit výpravy do Liščí, do Boroví na houby, nebo Kamejch – a jaká to byla dobrodružství! Občasné návštěvy Jaroměřic, Třebíče, nebo dokonce Brna a Prahy, byly už dary, které si nemohl dovolit každý. Dodnes mi zůstává v paměti jedinečný zážitek na vlastně jediný školní výlet, kdy nás pan učitel Mícek vzal na celodenní návštěvu zříceniny hradu Rokštejna u Brancouz. Sice nám skoro celý den pršelo, ale vidět poprvé v životě opravdovou zříceninu hradu, o jakých jsme do té doby jen čítávali v knihách, to už bylo něco. A přece to bylo místo vzdálené jen asi 40km od Újezda, kam si mohl kdokoliv zajet vlakem několikrát za rok. Taky třeba výprava na Dašov za Římovem už byl podnik, na který se nezapomíná. A co teprve několikadenní cyklistický zájezd, který pro nás uspořádal otec, ke strýci do Telče a na blízký tajemný hrádek Roštejn, kde strýc bydlel jako správce panské obory. To už bylo přece jen něco jiného jako studijní výpravy za přírodninami do mlýna nebo na Sádek. To nám úplně stačilo ke šťastnému životu. Určitě jsme byli i tak šťastni a když to dnes posuzuji, můžeme vlastně poděkovat osudu, že jsme v tak nádherném místě a v tak zajímavé a především zcela přehledné komunitě vesnických lidí mohli „za humny“ přežít těžké roky druhé světové války.

A tak mi dovolte, abych celou tuhle problematiku ještě jednou trochu oživil v této vzpomínce a to po dlouhé řadě desetiletí, když už jsem prožil pár let ve Znojmě, pak i padesát let ve vysněné Praze a ani řada mých návštěv v cizině zase nebyla tak malá. Pravda je, že náš nádherný život v Hójezdě před lety probíhal opravdu ve společnosti lidí usedlých, kteří se starali o svá hospodářství a nic je nelákalo do širokého světa. Ostatně zrovna tenkrát ten svět za moc nestál. Z dnešního hlediska byli obyvatelé naší vsi spíše typy konzervativní, spokojené se svým důvěrně známým domovským okrskem, který jim poskytoval vše, co tenkrát potřebovali. Už svým založením, které zřejmě zdědili po svých slovanských předcích, vázaných na svá „pole a stáda“, to byli lidé váhavější a aspoň ve starším věku žádní větroplachové. Ten slovanský rodový a teritoriální „řád“ byl asi v jejich nitru a podvědomí skryt a jaksi automaticky řídil jejich přání a kroky. Vzpomínám si, jaký nelíčený úžas jsme jednou vzbudili v celkem moderně uvažující tetě Vrbkové, když jsme poprvé chystali klukovskou výpravu na „vzdálenou“ Mikulovickou horu. Pravda, byla válka a pohyb se nedoporučoval, ale přece si dnes říkám, že tohle byla určitě atavistická reakce jakési zděděné slovanské morálky, kodexu, který uznával a doporučoval jen pohyb v hranicích vlastního katastru. Jako by říkala: Tam dál už je teritorium rodu Mikuloviců, stejně jako jinde jsou doma Kojetici nebo Šebkovici. Tak se jim tam nemůžete jen tak vetřít, když tam nemáte co dělat a když nejste pozvaní. Tak to dnes vidím, i když to mohla být jen starost o nás děti a snaha udržet si svá mláďata ve vlastním „hnízdě“. Asi je to i tak, protože dospělí se tenkrát vůbec nerozpakovali navštěvovat se v okolních vesnicích, ostatně byli nejčastěji v blízkých příbuzenských vztazích právě s nejbližším okolím – kde taky byl tenkrát čas hledat si nevěsty, když k toulání na větší vzdálenosti nebyla chuť ani čas? Navíc Újezd už byl tenkrát tradiční a nepsanou „střediskovou obcí“, protože tam byl kostel, k němuž byly přifařeny Kojetice, Mikulovice a Výčapy. Takže nejméně jednou týdně přicházela a scházela se representace všech těchto obcí v Újezdě. A taky se samozřejmě jezdilo za nákupy do Jaroměřic, do Třebíče a na úřad do Moravských Budějovic. Tak jakápak obava z porušení hranic jednotlivých klanů a rodů!

Tohle byla spíš jen taková úvaha a úvod k dalším otázkám. Tady by bylo asi na místě odpovědět na otázku, zda Újezd byl v době mého dětství opravdu tak nevýznamnou, konzervativní a „ztracenou vartou“, jak to možná vypadá podle mých slov. Samozřejmě nemohu snést žádné doklady o tom, jak to s Újezdem bylo v jeho počátcích, když se jako sídliště formoval. Nicméně archeologické a prvotně historické údaje dokládají, že jde o sídlo velmi staré, které už na úsvitu dějin prožilo svůj rychlý a významný rozvoj, což dokládá časné založení farního kostela, tvrze, později i školy a ostatně i zaznamenané zájmy různých pánů, kteří si dávný Újezd předávali, kupovali a dědili. To vše už shrnul Karel Čermák v knížce o Horním Újezdě v roce 2000. Tam najdete i doklady o dočasném úpadku Újezda v době třicetiletých válek a o pozdějším pomalém vzestupu, který trval až do doby, o které budeme vypravovat. Podle toho lze tedy dovodit, že Újezd nikdy nebyl žádnou „ztracenkou“ na konci světa. Byl zřejmě od počátku nejvíc spojen s rozvojem blízkých Jaroměřic, s nimiž musel být logicky také propojen nějakou prvotní komunikací. Je to sice jen logická úvaha za předpokladu, že region Újezda byl asi vždy osídlován z jihovýchodu, kde se už v prehistorii rozvíjela ve výhodnějším lesostepním prostředí celá řada kultur, zasahujících podle příležitostných archeologických nálezů i do našeho katastru a nejbližšího okolí. Určitě odtud se k nám později přistěhovaly i prvotní slovanské komunity, jejichž přítomnost nám dokládají nálezy z traty mezi Hůrou a Vacenovicemi. Zdali se tato staroslovanská populace u nás udržela kontinuálně, nebo spíše byla postupně nahrazována dalšími, které musely přijít ze stejného směru, je už celkem nepodstatné. Má to jen doložit, že Újezd zřejmě hrál už ve staroslovanské epoše svou roli a zejména později v první polovině druhého tisíciletí byl v určitých obdobích možná významnější obcí, než je dnes. Nás ovšem zajímá nejvíce to, že svou významnou roli si naše obec udržela i po plošném propadu v době třicetileté války a od té doby se stále rozvíjí nebo aspoň udržuje, což už dokládají i velmi sporé historické zápisy. Přinejmenším byl Újezd trvale významnou farní obcí s kostelem, školou a prosperujícím a dobře řízeným zemědělstvím. V žádném případě tedy ne jen nějaká zapadlá vesnička na kraji hvozdů Českomoravské vysočiny.

Z té doby lze předpokládat, že už i lesnaté okolí směrem na západ od Újezda bylo trvale osídleno a kromě hlavního spoje s Jaroměřicemi už muselo existovat spojení s přifařenými obcemi na všechny strany a jistě i se Sádkem a dále Želetavou a Jihlavou, na druhé straně s Mikulovicemi a Výčapy a jistě i s Třebíčí. Jak a od kdy tyto komunikace existovaly je možné se dohadovat. Málo se např. ví o občas vzpomínané starodávné cestě od Šebkovic do Újezda přes Mlýnský vrch, o které se už za naší paměti vůbec nemluvilo. Nicméně komunikační síť vozových cest, spojující Újezd se sousedními obcemi, tu už musela být odedávna, jinak by nemohl existovat čilý ruch v rámci panství, o kterém se zmiňují všelijaké zprávy z nejrůznějších kronik (viz Horní Újezd 2000). Víme také docela určitě, že ani Újezd se nevyhnul v době válek všelijakým nájezdům cizích vojsk. Vzpomínám jen doloženého rabování při několikerém obléhání blízkého Sádku, návštěv v průběhu třicetileté války nebo už písemně v kronikách doložených návštěv francouzských vojáků v letech 1805-1809. Takže i v těch letech byl Újezd přístupný i cizincům, i když konkrétní zprávy o existujících tehdy komunikacích se nám asi nepodaří nikdy zjistit. Nicméně v 19. stol už si i sami Újezďáci byli vědomi potřeby řádných spojů a tak se uskutečňuje stavba skutečné silnice, zřejmě v trase dřívější cesty a to celým katastrem od hranic vacenovských ke kojetickým a to za starostování Jana Durdy, někdy v letech 1886-1896 a později, v letech 1895-1900, i silnic z Újezda k Mikulovicům (za starostenství Františka Slavíčka). Tento poslední spoj už musel přinejmenším jako vozová cesta existovat mnohem dříve, protože můj dědeček František Durda mi vyprávěl, že v roce 1866, když se drali Prajzi z Čech na Vídeň, prošla i nějaká vojenská skupina Újezdem (viz Horní Újezd 2000 str.48). Většina obce i s dobytkem se tehdy skryla v Kamejchách a odtud pozorovala pochod vojska po „cestě“ od Mikulovic. Jestli to vyprávěč jako kluk sám zažil, nebo jen slyšel od rodičů, to nevím.

Nicméně o opravdové spojení celého našeho regionu s velkým světem se postaralo vlastně až vybudování dvou významných moravských dopravních tepen. Za prvé to byla stavba státní silnice z Vídně přes Moravské Budějovice, Jihlavu do Prahy, která protíná Vysočinu jen asi ve vzdálenosti 15 km od Újezda a byl na ni jednak spoj přes Šebkovice a Lesonice, případně i přes Kojetice, Čáslavice a Želetavu. Tento spoj, velká stavba tereziánského období, měl v té době a dlouho po tom funkci jakési dnešní dálnice a i když se přímo Újezda nedotýkal, jezdily po ní dálkové dostavníky, formani a chodilo se po ní i pěšky (povídka V.Kosmáka). Konečné spojení Újezda a celého okolního kraje se světem pak definitivně vyřešilo vybudování železniční tratě z Vídně do Prahy přes Moravské Budějovice a Jihlavu, na níž byl provoz zahájen 23. dubna 1871. Tato hlavní tepna regionu prochází přímo za újezdskými humny a stanice Kojetice je z Újezda dostupná ve vzdálenosti necelého kilometru. Budování této trasy tedy proběhlo už přímo před očima generace našich dědů a muselo určitě, aspoň pro dobu stavby, vnést do naší obce závan velkého širého světa. Kupodivu se už i v dobách mého dětství na tuto „světovou etapu“ naší obce jen málo vzpomínalo, ačkoliv ji už mnozí naši dědové museli zažít. Jen občas jsem zaslechl, že trať stavěli divocí Taliáni, kteří jistě v mnoha směrech narušili a změnili i život naší poklidné obce. Nic konkrétního o tom se však už v ústním podání nezachovalo. V každém případě už sama stavba doprovázená velkým počtem cizokrajných dělníků, musela být pro poklidný a závětrný život naší obce obrovskou změnou a kdoví co se tenkrát kolem Újezda dělo.

Všechny tyto zásadní změny přinesly Újezdu prakticky srovnatelný přístup k moderní dopravě, jaký měla okolní města s železničními stanicemi, např. Jaroměřice, Moravské Budějovice a Jihlava (Navíc některé z jmenovaných měly mnohem delší přístup na stanici – Třebíč ještě dlouho potom byla závislá na nádraží ve Starči). Nevím, jestli tato „revoluce“ v historii Újezda byla zanesena do tehdejších kronik (ve výpiscích K. Čermáka se o tom nic neříká), takže je těžko říci, jak na tuto novotu bezprostředně reagovali naši předkové, ale lze předpokládat, že se tím zásadně změnil život v dosud poklidné obci. Tak především jistě tu byly problémy s odkupem polí, jako kdekoliv jinde, kde se tehdy tratě stavěly. Jistě by nás zajímalo, zda došlo ve vedení tratě k nějakým ústupkům od původního plánu, případně proč byla stanice situována právě uprostřed krajiny mezi dvěma obcemi, které měly trať za humny. To všechno už bylo dávno zapomenuto i když ve své době to jistě pro obec byla otázka číslo jedna. Nejvíc by o tom asi věděl někdejší starosta p. František Máchal, nebo jeho nástupci, třeba můj pradědeček Jan Durda. S žádným z nich už mi nebylo dopřáno se setkat, ale lituji, že jsem se na to podrobně nezeptal svého dědečka Františka Durdy.

Tak tohle všechno se v Újezdě událo v minulosti a zejména v průběhu dvou posledních století, kdy se Újezd postupně spojoval s okolním světem. Asi v této podobě, pokud se dopravních a komunikačních možností týče, jsem Újezd poznal sám jako malý kluk, když jsem se tam v třicátých letech minulého století dočasně nebo aspoň sezónně nastěhoval. Dalším velkým skokem byl pak už jen nástup a rozvoj automobilové dopravy, ale to už je období, které zažila a zažívá většina z nás. Takže tady bych asi měl začít po tom dlouhém úvodu s vlastními vzpomínkami.

Když jsem já poznal Újezd, byla už naše dráha více jak šedesátiletá paní, vrostlá do každodenního života regionu a ovlivňující výrazně život každého občana ve vsi. Byla vlastně i předpokladem toho, že já sám jsem mohl žít střídavě v Újezdě u prarodičů a ve Znojmě u rodičů. Nebylo totiž nic snadnějšího, než aby moje maminka, rozená Durdová z Újezda, sbalila mých pár sakumpaků, vzala mne za ruku, nastoupila do některého z řady vlaků, které tehdy jezdily ve směru do Jihlavy a za hodinu už jsme vystupovali na kojetickém nádražíčku, kde nás s radostí očekával náš „dědóšek“ s lehkým vozem „pérákem“, taženým naším starým a spolehlivým koněm Kafartem. Podobně se také dopravovaly do Újezda všelijaké dary Znojma, jako košíky okurek, meruněk, hroznů atd. Stačilo je podat ve Znojmě na nádraží a vzkázat to do Újezda (pořád někdo jezdil mezi Znojmem a Újezdem) a přijet si pro balík na nádraží do Kojetic. Bylo to stejně snadné jako dnes doprava kamiony a auty, jen to bylo trochu pomalejší, ale zato pro životní prostředí snesitelnější. Když jsem pak už byl starší, zjednodušilo se to tak, že jsem byl ve Znojmě předán průvodčímu (s mírným bakšišem) a ten mne vysadil v Kojeticích, přímo do náručí našemu „dědóškovi“ (bábička nikdy nejezdila, dodržovala zvyk starých selek a očekávala mne doma). Co jsem se pak ještě tím vláčkem najezdil už sám, mezi Znojmem, nebo Moravskými Budějovicemi a Kojeticemi. Když na to vzpomínám, bylo to stejně snadné, jako když dnes mnozí z nás jezdí na svá pracoviště v rámci Prahy tramvají!

Ale abych jen stále neadoroval naši železniční tepnu. Byla sice ideálním spojem mezi Znojmem, Mor. Budějovicemi, Jihlavou nebo Prahou, ale nebyla už výhodná pro cesty do Jaroměřic, kde se pak muselo jít dlouho pěšky (což nevadilo, když se jelo do kina, ale za nákupem už ano) a neúměrně se prodloužila i cesta do blízké Třebíče, vzhledem k přestupování a čekání v Okříškách. Takže i přes výborný železniční spoj stále přetrvával čilý pěší i vozový ruch na silnicích. Velmi frekventovaná byla zejména silnice do Jaroměřic, kam se chodilo pěšky nebo za nákupem i lehkým vozíkem „pérákem“. Protože tam byla také od konce předminulého století vyšší škola „měščanka“, kterou už navštěvali mnozí odrostlejší žáci z Újezda, chodilo se tam a zpět každodenně pěšky. Železniční spoj vlastně nebyl, vzhledem k cestám z nádraží, nijak výhodnější. Za mých dob, kdy dočasně jezdil autobus z nádraží v Jaroměřicích, už to bylo snadnější. Ale to už zase většina žáků raději jezdila do Moravských Budějovic, kde bylo z nádraží do školy co by kamenem dohodil. Ale o cestách do jaroměřické „meščanky“ mi vypravovala má maminka, která tam několik let docházela dennodenně, jen v nejhorších zimních dnech prý se rodiče domluvili a střídali v dovozu skupiny újezdských žáků koňským potahem. Kupodivu měla maminka na tyto cesty spoustu pěkných vzpomínek, které jsem rád poslouchal, třeba jak se po náhlé změně počasí v zimě musela pro ně organizovat záchranná výprava, nebo o bitkách mezi skupinou vacenovských a újezdských školáků při společné cestě domů, kdy se jim Újezďáci vysmívali pokřikem: „Vacanka je malá ves, voběhne jo každé pes“. Zvláště rád jsem si nechal vypravovat o tom, jak v letním ránu se u Jaroměřic někdy setkávali se svým učitelem Otokarem Březinou, který se rovněž vracel z ranní procházky polními cestami. Však ještě z té doby měla matka ve svém památníčku pěknou básničku, kterou jí tam její učitel a už tenkrát velikán naší literatury napsal svým úhledným, téměř tiskacím písmem.

Stejně tak byla za mé paměti hojně frekventovaná silnice do Třebíče. Jezdilo se tam tenkrát často vozy pro všelijaké nákupy, protože to bylo hlavní nákupní středisko pro Újezd, i když jsme tam okresem nepatřili. Jaroměřice asi na všechno nestačily a Budějovice byly přece jen dál. Samozřejmě, že se tam běžně chodilo pěšky, což netrvalo déle než cesta vlakem přes Okříšky. Dnešní hlavní autobusový spoj do Újezda před válkou a ve válce nebyl, občas jen jezdil z Třebíče do Výčap nějaký soukromý autodopravce, ale pak se muselo přes Černý kopec pěšky. Zatímco do Jaroměřic se vždy chodilo nejkratší cestou po silnici, cesta do Třebíče se dala ještě zkrátit pěšinami: od Mikulovic pod lesem do Slavic a ze Slavic mezi poli a přes kopec přímo do Třebíče. Nebyla to žádná dálka a za války jsme často takto chodili. Vedla ostatně pěknou krajinou a přes zajímavé obce a tak to byl hezký zážitek.

Vůbec nejfrekventovanější cestou z Újezda však byla silnice do Kojetic. Jednak spojovala Újezd s významnou polní tratou v Liščí, pod Křibem u Kojetic, takže tu byl denně čilý zemědělský provoz, který se navíc týkal i spoje do zemědělského odbytového družstva v Kojeticích ( tam se vozilo obilí na prodej, nakupovala se hnojiva atd.). Také tudy vedla cesta Kojetičáků do kostela, dále tam byla středisková pošta a zejména tam sídlil lékař (za mé paměti oblíbený a vážený MUDr. Brdička), později i ordinace zubaře. Rád jsem po této cestě chodil, protože tam byl nádherný pohled do kraje a také východisko na bájný zámek Sádek, kde se v mé době člověk mohl ještě setkat s drobným hrabětem Chorinským, v zeleném mysliveckém kloboučku, nebo sledovat jeho dceru „komtesu“, která jako zchudlá šlechtična chovala v hradním příkopu angorské králíky na vlnu. Tahle cesta ostatně vedla k našemu „Liščí“ a dalším polnostem a tak jsme ji považovali skoro jako za vlastní.

Další hojně využívanou cestou bylo spojení na nádraží, tenkrát nijak obzvlášť udržovaná prašná cesta, která pokračovala do Kojetic a navazovala za nádražím na pěšinu přes Sádek do Čáslavic (trochu jinou trasou než dnešní silnice JZD). Vůbec nádraží bylo tehdy spojeno sítí polních cest a stezek s řadou vzdálenějších obcí, např. s Čáslavicemi, Loukovicemi a také s Újezdským mlýnem. Byly to tenkrát idylické a dobře vyšlapané funkční cestičky, protože se denně používaly i když spíše jen jedinci, kteří jezdili zejména do Budějovic do škol. Idylická byla zejména udržovaná polní cesta ze mlýna pod Boroví s nádherným výhledem na Sádek a dále pak mezi loukami a kamennými mostky přes tehdy ještě čisté „račí“ vody, Rokytnou a Římovský potok, přímo k nádražní budově. Určitou dobu se tato cesta ještě zkracovala pěšinkou vedoucí od mlýna podél Rokytné až ke Špalkovu kříži, kde před soutokem obou potoků byla prkenná lávka a pěšinka pak vedla Horkou pod lesem a za loukami navazovala už na zmíněnou písečnou cestu k nádraží. Tyhle zkratky ovšem využívali jen občasní návštěvníci mlýna a hlavně moje „teta“ mlynářka Špalková, když občas zavítala do světa. Všechny tyto zapadlé komunikace z nádraží ke mlýnu však zažily svůj „boom“ a to ve válečných letech, kdy se jimi k večeru plížili lidé z okolních měst i z Brna, kteří si přijeli do mlýna nakoupit trochu mouky.

Při zmínce o Újezdském mlýně se nemohu nezmínit také o velmi důležité polní cestě, která ho spojovala s Újezdem. Za mé doby to byla kamenitá cesta pro selské povozy (dnešní se od ní moc neliší), které jezdily do polních trat ke mlýnu a do Kobylince případně k Holečku, ale hlavně byla využívána pro spojení s mlýnem, kam celá ves vozila obilí k mletí. Navíc byla tato komunikace prodloužena za mlýnem do Milatic a Šebkovic, kde byl tehdy významný družstevní pivovar, odbytiště pro úrodu brambor z širšího okolí. Tam vozili své nadbytky také všichni újezdští hospodáři a zejména v zimě si tam pravidelně jezdili s „létama“ pro „vépalke“. Takže to vlastně byla pro některé naše občany životně důležitá spojka, zpestřená ještě možností zastávky v oblíbeném mlýně a pohovorem se „strécem“ mlynářem, jak to ukazuje fotografie ve Zpravodaji Horní Újezd 2002 str.20. Tady je třeba se zmínit také o tom, že tahle cesta se v mé době ještě zkracovala hodně vyšlapanou lesní stezkou přes Mlýnský kopec, která zřejmě sledovala trasu té bájné středověké spojnice směrem na Šebkovice, zmiňované kdesi ve starých písemnostech. Pod lesem pak stezička překračovala po pěkné dřevěné lávce Rokytnou a pokračovala už vzhůru přes kopec, zase už vozovou cestou k Šebkovicím. Tuhle stezku si zejména pamatuje někdejší újezdská omladina, která tudy chodívala ve dne i v noci na oblíbené plesy a bály do šebkovické sokolovny. Tyto cesty už dnes víceméně ztratily svůj obecný význam a zejména krásná lesní stezička i s dřevěnou lávkou přes Rokytnou už zmizela docela. Je to škoda, ale zřejmě už je dnes nikdo nepotřebuje.

Zbývá mi tedy ještě se zmínit o nejkratším spoji z Újezda do Výčap, kterým byla stezka a zčásti i vozová cesta od kostela přes tehdy zcela odlesněnou Hůru a Černý kopec, přes potok Jordán a dále zarostlou zmolou až k prvním chalupám Výčap. Výčapy byly už tenkrát o něco větším sídlištěm než Újezd, byly odedávna přifařeny k našemu kostelu a tak o nedělích a svátcích byla tato nádherná stezka velmi frekventována. Existuje ostatně dodnes, i když ve své koncové části se vyhýbá zmole a pokračuje zahradami výčapské chatové a vilové čtvrti. Bůhví kdo ji dnes využívá, když lidé jezdí do kostela spíše autobusem! Sám mám na tuto stezku pěkné vzpomínky, chodil jsem tudy s kluky Vrbkovými k příbuzným do Výčap, potkával tam pana řídícího Bartejse na procházce s psíkem Baryčkem, někdy i slečnu učitelku Bartejsovou, když byla na prázdninách, a zejména jsem tam později vedl přírodovědecké diskuse s panem farářem Smejkalem, když se vracel ze školy ve Výčapech. Samozřejmě polních cest vedoucích z Újezda do různých směrů katastru k polním celkům byla ještě celá řada. Ty však sloužily většinou jen těm sedlákům, kteří měli v okolí pole a někdy vlastně ani neměly pokračování přes hranice katastru. Jedna z nich však pokračovala až do sousedních Lesůněk. Byla to ještě dnes zachovaná polní cesta odbočující pod kostelem ze silnice k Vacenovicím a končící zase na silnici spojující Výčapy s Šebkovicemi. Dále pak navazovala úzkou polní cestou po okraji borového lesíka a podél tratě ústila u závor v Lesůňkách. Obec Lesůňky bylo pro nás vůbec podivné místo, které jakoby pro Újezďáky neexistovalo a nevím proč. Vzpomínám si jen, že když se nás ve škole jednou pan řídící ptal na obce sousedící s naším katastrem, promptně jsme je vyjmenovali, ale Lesůňky v tom seznamu chyběly. Jméno obce jsme sice někde slyšeli, ale žasli jsme nad tím, že je to dokonce sousední vesnice. To jen dokazuje, jak málo se tam z Újezda jezdilo. Těžko je už dnes říci, čím to asi bylo, ale asi to byla obec mimo všechny používané důležitější komunikace a taky tam nebylo nic, co by tam tehdejšího Újezďáka táhlo, i když oba katastry v nevelkém úseku spolu hraničily. Přiznám se, že později jsem sice několik let jezdil vlakem dvakrát denně přes lesůněcká humna, ale poprvé jsem se do této zapomenuté ale docela výstavné obce dostal až nedávno při nějaké objížďce do Bohušic za netopýry. Podobný, jaksi inertní vztah, měli tenkrát Újezďáci i k sousedním Vacenovicím, aspoň jsem to tak cítil. Kdoví, jestli to jsou jen mé pocity, nebo to stále přetrvává?

Podobně k málo tehdy nám známým obcím patřily i sousední Loukovice. Vedla k nim sice přímá písčitá vozová cesta s širokými výhledy podél luk kolem Horky a přes oba už zmíněné potoky, ale obec sama byla zcela skryta za bájným lesem Borovím a tedy úplně pro nás ztracená. Touhle idylickou cestou jsme se hodně nachodili na houby do Boroví, jak jsem se o tom podrobně zmiňoval v jednom svém dřívějším příspěvku. Kupodivu už jsme se nikdy nedostali až do Loukovic, ačkoliv to byl skok. Jako kluk jsem věděl o existenci této obce jen z řečí, které vedl u nás za zimních večerů jeden známý Loukovičák, mladík jménem Ferda, který tam hospodařil spolu se svou řečnou a velmi dominantní matkou „Ferdovkou“. Asi se tam cítil ztracen a pod dohledem a tak nás často navštěvoval a zejména nám užaslým klukům líčil své noční návraty přes ponurý les Boroví, spojené s pytláckými příhodami a nálezem srnců chycených do ok. To bylo v době, kdy se šeptalo o partyzánských aktivitách právě v těch lesích. Abych to dokončil: Do Loukovic jsem pak jednou, až v době svých vysokoškolských studií, zabloudil při sbírání hub v Boroví a v první chvíli jsem ani nevěděl, kde vlastně jsem a musel jsem se na to zeptat místních občanů, podobně jako jsem to mnohem později praktikoval při cestách Bulharskem nebo na Kavkaze. Tím chci jen dokumentovat, jak málo člověk někdy pozná i krajinu, v které léta bydlí. Teprve docela nedávno jsem stanul na kopci Na vandrech nad Babicemi a nedalo mi to, abych nevyužil nádherné vyhlídky, která se tam naskýtá z kopce od telefonní věže. Člověk tam přehlédne celý nádherný kus Třebíčska. Hned pod kopcem tam ležela stulena hezká obec, s kterou jsem si opětně v první chvíli nevěděl rady. Byly to samozřejmě idylické Loukovice a právě odtud je na ně asi nejhezčí výhled. Zajděte se tam podívat a jistě mi dáte za pravdu.

Tak takhle nějak vypadal akční rádius běžného Újezďáka v době mého mládí. Samozřejmě, že dospělí občané pravidelně nebo spíš podle potřeby jezdili i na delší vzdálenosti, do Brna, do Prahy, nejčastěji do Třebíče a Moravských Budějovic. Znojmo bylo ve válečných letech součástí Říše a nepamatuji si, že by si někdo zažádal o komplikovanou propustku. To platilo i pro mého otce, který tam sice po vystěhování stále vlastnil dům, ale odmítal se tam jet podívat v době, kdy tam vládli Němci. Zato po osvobození tam odcestoval hned jedním z prvních funkčních vlaků.

Ke zdaleka viditelnému kojetickému nádraží se ještě chvíli vrátím, protože od roku 1942 se stalo pro mne významnou lokalitou při dennodenním dojíždění do gymnázia v Moravských Budějovicích. Znamenalo to ráno brzy vstávat a projít se cestou přes „šraňke“ na nádraží, kde „školní“ vlak projížděl někdy kolem půl osmé, takže do osmi jsme to snadno stihli i rychlým pochodem z nádraží do školy. Každé ráno se na nádraží scházela stejná skupina lidí, mladších i dospělých. Z nás školáků to z Újezda byli ještě Sláva Kozel, Bohumír Körbler, o němž jsem se již zmiňoval při jiných příležitostech a v prvních letech i Oldřich Vrbka, můj bratr Zdeněk a řada dalších, na které se už nepamatuji. K naší partě patřili i Karel Kasal, syn výpravčího, který měl svůj pokoj na půdě nádražní budovy a stačilo mu tedy seběhnout dolů, až když už se vlak řítil do stanice. Horší cestu měl už náš spolužák Ruda Muzikář, který docházel ze Sádku a pár kluků až z Čáslavic. Okrasou této studentské skupiny byly pěkné slečny Brdičkovy, Alena a Eva, o pár let starší a proto námi bezmezně obdivované. Tato studentská parta se pak v Jaroměřicích doplnila o další originály, Láďu Matějku a jeho stín Emana X., Luboše Klena, o něco starší bratry Chalupské, naši třídní primusku a absolutní krasavici Zdenu Veselíkovou a řadu dalších, na mnohé se dobře pamatuji, ale jména mi už vypadla. Tak tahle komunita spolu po několik let dennodenně cestovala, snášela i všelijaké nevýhody cestování ve válečných letech, především hodiny čekání na vhodné spoje odpoledne, které v zimních měsících předpokládaly, že se za tmy odcházelo do školy a za tmy večer se vracelo. Někdy dokonce byly odpolední vlaky tak nevýhodně sestavené, že jsme byli hodnými vlakvedoucími převážení ve služebních vozech nákladních vlaků nebo jsme dokonce chodili pěšky přes Lukov, Horní Lažany, Šebkovice a Újezdský mlýn, po cestách i zkratkových pěšinách. V létě za pěkného počasí to byla sice trochu dlouhá, ale zato nádherná cesta krajinou s dalekými výhledy na Třebíčsko a Jaroměřicko.

To jsem si jen trochu víc zavzpomínal na překrásná studentská léta. Měl bych však doplnit, že i skupina dospělců k rannímu vlaku v Kojeticích byla stále stejná, pár nádražáků, úředníků a zaměstnanců různých organizací, čas od času i starosta obce, když měl schůzi na okrese, pan řídící, četníci, další významní občané a pravidelně i „exoti“ např. pan hrabě Chorinský v zelené pelerince a mysliveckém kloboučku s perem a známý písmák pan řídící z Kojetic. My obyčejní jsme na vlak čekali způsobně v čekárně, elita pak zpravidla přímo v nádražní služebně mezi telegrafy a telefony a v družném rozhovoru s panem přednostou nebo výpravčím (Tenkrát velel náraží v Kojeticích originální člověk, pan přednosta Kačer, drobný a na pohled nepřístupný úředník, jinak velký akvarista, který měl i služební místnosti plné akvárií s exotickými rybkami a ve vodním příkopu za poslední kolejí choval všelijaké domácí i cizokrajné ryby. To byla spolu s menažerií pana doktora Brdičky hlavní zoologická zahrada našeho mikroregionu). Po příjezdu do Budějovic se tento spolek rychle rozprchl do různých směrů, aby se zase po práci vrátil v neměnném složení do Kojetic a svými vyšlapanými stezkami pak až k vesnickým domovům. Byl to vlastně zaběhaný a vyzkoušený rituál, který se začal zpomalovat a bortit až v posledním roce války, kdy naší tratí projížděly vojenské vlaky z italské fronty, plné vojáků zbraní a raněných, kterým naše osobáky musely dát přednost. A tak se vlaky zpožďovaly, do školy jsme přicházeli často pozdě, někdy vůbec, ale to už tenkrát patřilo k věci. Nakonec v posledních měsících přestala školní výuka vůbec a my jsme měli nečekané prázdniny. Díky volnu jsme mohli sledovat přímo v Újezdě zhoršující se vojenskou situaci Německa podle počtu lazaretních vlaků a stali se docela náhodou i blízkými svědky útoku sovětských stíhaček na vojenský vlak na kojetickém nádraží (Zpravodaj 2000, str. 62-63).

Asi jsem se trochu víc zdržel u popisu našich zkušeností s železniční dopravou v době války, ale byl to osobní prožitek o kterém se nejlíp píše, navíc si myslím, že mnoho pamětníků této doby už nás nezbývá. Tak abych nezůstal nic dlužen našim silničním komunikacím, které v současnosti stále vehementněji přejímají mnohé funkce dřívější železnice, měl bych i o nich přidat pár vzpomínek na válečná léta. Všechny mnou popisované silniční komunikace v podstatě přetrvávají dodnes, změnil se jen jejich štěrkový povrch za asfalt. Významně se ovšem s rozvojem motorizace obměnil provoz na nich. Zatímco dříve, před válkou, to byla doména prakticky jen koňských potahů všech druhů, jízdních kol a pěších uživatelů, staly se dnes jen po menších úpravách vlastnictvím traktorů a osobních i nákladních aut. Vzpomínám na dobu předválečnou a vlastně i na válečná léta, kdy průjezd motorového vozidla Újezdem byl událostí, o které se ještě dlouho diskutovalo a uvažovalo. Pochopitelně pokud to nebylo vozidlo známé. Ovšem těch známých z okolí bylo jen několik. Tatřičku měl jen pan doktor Brdička, později i pan zvěrolékař Konoš (ten se stal slavným, když jednou v povzneseném stavu vjel na kojetické silnici do příkopu a zlomil strécovi „kadlátko“ ve stromořadí kolem silnice). Nějakou dobu vlastnil náklaďáček i pan hostinský Dvořák a ještě tu pojíždělo pár dalších aut několika živnostníků z okolních vesnic a měst. Když se ve vsi objevil tmavozelený otevřený vůz četnického sboru odněkud z Třebíče nebo Brna (jaký nám předvádí dnes televize v Četnických humoreskách), nazývaný obecně „pátračka“, každý se raději schoval, kam mohl (co kdyby se ho na něco ptali a vůbec, kdo je bez viny?). Rozvoj motorizmu v Újezdě nastal paradoxně až těsně před začátkem války, kdy si pan statkář Bohumil Durda koupil „fungl“ novou Škodu Lejdinu a můj strýc starosta z druhé ruky docela pojízdnou Bejbinku. Taky se v Újezdě objevilo pár motorek, většinou těch standardních malých Čézetek (snad to po letech říkám správně), jednu měl náš soused Mytiska. Dlouho si ovšem jejich majitelé nepojezdili, záhy nastal zákaz provozu motorových vozidel a stroje zůstaly schovány někde po stodolách, jak se říkalo „na špalkách“. Za tohoto stavu se není co divit, že celý široký jaroměřický region vystačil s jedinou autodílnou pana Kampfa, kde se také ve válce vyučil automechanikem můj technicky velmi nadaný kamarád Jenda Vrbka. A tak měl Horní Újezd najednou doma v dějinách prvního schopného automechanika, ale ani jediné pojízdné motorové vozidlo. Další paradox té doby – Jenda po krátké poválečné epizodě, kdy zprovoznil snad všechna poschovávaná a vojsky zanechaná vozidla, sám pak musel z politických důvodů odejít, aby věnoval svůj um na výrobu zbraní v Adamovských strojírnách. Nicméně vzpomínané újezdské štěrkové silničky se nakonec přece jen dožily svých slavných dnů a to, když se právě po nich od odpoledne 8. května 1945 a v několika následujících dnech valil nepřetržitý proud tanků a dalších bojových dopravních vozidel Rudé armády směrem na Prahu. Dokonce prý i sám slavný velitel generál Malinovský v osobním voze projel Újezdem, aniž by o tom kdo věděl (Horní Újezd 2000, str.63). Po průjezdu vojsk, na němž se podílely později i koňské trény, občas i stáda hnaného dobytka a jako vrchol i pár domácích velbloudů jako doprovod asijských pluků, zůstala újezdská silnice opět řadu let tichá.

Teprve později po válce pak nastala skutečná éra motorových vozidel, která na dnešních komunikacích už trvale dominuje. Pochopitelně spolu s tím i nárůst dopravních nehod, z nichž některé i na újezdském katastru byly smrtelné. Kdopak si dnes za této situace ještě vzpomene na slavnou a úsměvnou bouračku pana zvěrolékaře Konoše a zlomené „kadlátko“ u kojetické silnice! Nicméně újezdské silnice po úpravách stále ještě dobře stačí současnému provozu, snad s výjimkou dnů, kdy se tu konají terénní závody a vjezd do obce je dokonale uzavřen k radosti všech obyčejných uživatelů silnic.

Nakonec bych měl přece jen připomenout, že našemu regionu se nevyhnula ani moderní letecká doprava, i když nejbližší letiště je zřejmě až v Náměšti a to ještě vojenské. Nicméně v dobrém dosahu od Újezda je vlastně i známý mezinárodní europort Swechat ve Vídni, který jak jsem se doslechl, už i někteří Újezďáci využili, třeba při cestě do Jižní Afriky. Kdo by si to vůbec v dobách našeho mládí pomyslel, kdy každý průlet letadla nad Újezdem byl obrovskou senzací a měsíce se o něm mluvilo. Jako zázrak bylo líčeno nouzové přistání jakéhosi sportovního letadla na polích u Kojetic, někdy v třicátých letech. To jsem znal jen z doslechu. Ovšem válka to všechno změnila. Zejména v posledních letech 1944 a 1945 se to nad Újezdem letadly jen hemžilo. Nad Vysočinou proletovaly pravidelně velké svazy zápaďáckých letounů, zejména tisíce stříbřitých anglických a amerických bombarďáků, které se často právě na našem nebi rozdělovaly do několika směrů podle svých cílů, což byla pro nás (na rozdíl od městských obyvatel) jen nádherná podívaná. Jejich činnost někde u Vídně jsme většinou registrovali jen podle slabého dunění. Na jaře 1945 jsme i pod Mikulovskou horou tehdy běžné shozy propagačních letáků, kde jsme poprvé viděli fotografie do té doby nám fyzicky neznámých politiků Stalina, Churchilla a Roosevelta a přečetli si zajímavý text. Nasbírali jsme si jich tenkrát, abychom je mohli rozdávat známým, ale doma jsme je na rozkaz rodičů museli spálit – držení takových materiálů bylo tenkrát moc velké riziko. Jednou dokonce spadla strýci Vrbkovi na jeho pole pod Černým kopcem prázdná přídavná nádrž od leteckého benzínu. Odvezl si ji domu a získal z ní pak kolik metrů výborného duralového plechu – v zemědělství se tenkrát koncem války takový materiál moc hodil. V té době byla také naše pole plná drobných staniolových pásků, které letadla vypouštěla na ochranu proti německým radarům. Jejich sběr patřil k našim oblíbeným sportům a každý z nás jich měl doma sbírku. V posledních měsících války už byla letadla nad Újezdem na denním pořádku. Šlo nejen o vysoko létající svazy bombarďáků, ale také o tzv. kotláře, kteří z nízkého letu mistrně likvidovali lokomotivy u vlaků. Jednou jsme to sami zažili přímo na nádraží v Moravských Budějovicích. V posledních dnech války to pak byl už popsaný úspěšný útok několika sovětských stíhaček na vojenský vlak na kojetickém nádraží. Tradovalo se pak, že to byla slavná letka pilotovaná ženskými osádkami. Kdoví, zda to byla pravda. Podobné ruské letky pak poslední dny útočily opakovaně na prchající německé kolony na lesonické silnici a bohužel provedly 8.května dopoledne i tragický nálet na Čáslavice (tam zahynulo i několik našich spolužáků z budějovických škol) a nějakou chybou způsobily i masakr občanů, kteří vítali sovětské tanky v Hrotovicích. Dnes už patří nebe nad Újezdem trvale k významným letovým koridorům dopravních letadel ve směru na Balkán a Přední východ a letadla nejrůznějších leteckých společností se tu prakticky netrhnou. Kdo by měl zájem, může si s trochu lepším dalekohledem zařídit někde na Hůře nebo i na návsi velmi zajímavou pozorovatelnu. Tím chci jen doplnit, že ani ve světové letecké dopravě není Újezd žádnou ztracenkou.

Tak tady moje vzpomínky na provoz a cestování v Újezdě před pár desítkami let i v současnosti končí. Týkaly se většinou jen krátkého, zase ne tak vzdáleného období. Tak jsem Újezd zažil kdysi osobně, ale to už bylo v době víceméně moderní, šedesát let po zavedení železnice, ale přece jen dávno po tom, co se naši předkové postarali o vybudování funkční sítě místních silnic s napojením na významnou státní silnici Vídeň-Praha. Naskýtá se tedy otázka, jak se asi cestovalo z Újezda dávno předtím? Trochu už jsem to naznačil v úvodu: Újezd byl od svého založení významným sídlištěm, které mělo komunikační spoje s ostatním světem, zřejmě nejdříve přes Jaroměřice a Sádek. Dokládají to příležitostné historické zmínky, zejména o průchodu nejrůznějších cizích vojsk, která jistě k nevelké radosti místních nakonec i tak malou a zastrčenou dědinu našla. Ani místní obyvatelé, přes tradiční usedlost a pasivitu, nebyli zase tak docela bez pohybu. Jak se lze dočíst, účastnili se lecjakých povstání a rebelií v součinnosti s okolím a tak nutně museli cestovat a komunikovat. Jsou tu i zprávy o tom, že někdy starousedlíci volili útěk nebo jiní zase do Újezda přišli odjinud a to i v poddanských podmínkách středověku a temných staletí následných. Později, v době vrcholící vlády Rakouska-Uherska, zejména během 18. a l9. století to už bylo běžné. Byla to doba osvícenská, která se nevyhnula ani Újezdu a celému Moravskobudějovickému regionu. To bylo období, kdy už i mnozí újezdští občané se za prací nebo jako učni častěji dostávali do Třebíče, Znojma nebo dokonce až do Vídně, kupodivu Praha nebo i Brno stály v té době spíš mimo zájem mladých Újezďáků. A pak tu byla vojenská služba! Mnozí Újezďáci se dostávali do nejrůznějších částí tehdejší Rakousko-uherské monarchie jako vojáci. Takové zkušenosti z dalekých krajin se pak často ještě v mé době vyprávěly při dračkách a na nejrůznějších besedách. Slyšel jsem také o tom, jak se pravidelně nosilo pěšky nebo vozilo koňskými potahy různé zboží na trh do Znojma, pěšky se mnozí vydávali i do Vídně a vzdálenějších rakouských měst, třeba do učení. Od otce jsem slýchával, že jeho pěstoun bednář Hobza z Čáslavic vozil pravidelně své soudky na trh do vinařského města Retzu u Znojma. To se muselo vyjet s koňským potahem brzy odpoledne, jet celou noc, aby se mohlo časně ráno začít s prodejem na náměstí v Retzu. Tak takhle to asi vypadalo s mobilitou v Újezdě v starších dobách. Jisté je, že tehdy se zase nikdo do ciziny nehnal. Spíš to byly cesty nějak vynucené, buď za prací nebo za vojenskou službou. Ty vojenské cesty byly jistě v jádru prospěšné, pokud nebyla válka a mohly tak přispět jen k širšímu rozhledu mladého vojáka za humny své obce. Pokud došlo k válce, byly to cesty často tragické, jak se o tom můžete přesvědčit při prohlídce hřbitova, nebo u pomníku padlých na návsi. A to se týká jen dvou posledních válek. Kolik pak újezdských občanů skončilo své životy daleko od rodné obce ve válkách dávno předtím?

Abych své povídání neskončil jen těmito spíše smutnými řádky, připojím ještě jednu krátkou úvahu. Dnes se na cestování většinou těšíme, zejména pokud se týká dovolené. To je samozřejmě postoj moderního člověka, pro jaký by asi naši dávní předkové neměli příliš pochopení. Taky tenkrát sotva kdo na nějakou dovolenou jezdil. Pro lidí s vlastním hospodářstvím a domácími zvířaty to vlastně ani nebylo možné. A kdo tenkrát žil na vsi bez vlastního hospodářství? V době mého dětství se sice hovořilo o „lufťácích“, kteří přijížděli k příbuzným z měst na prázdniny nebo na „vékend“, ale z nás usedlíků takto možná vyjel jen občas pan řídící nebo pan farář a snad pan doktor Brdička, který se musel pro tu dobu nechat zastupovat kolegou z okolí. To bylo vše. Byly tu ovšem i výjimky, lidé notoricky toulaví, kteří to už měli v povaze a obyčejně na to doplatili, protože se často takovým „flákáním“ propracovali až k tulákům a zlodějům a skončili často špatně. Důkazem toho je historická postava pocházející z našeho kraje, myslím ze Syrovic nebo z Hostimi. Tou byl známý zloděj a vrah Grasel, který se takto stal známým po celém Rakousku a nám po sobě zanechal obecný název pro takový způsob života (grázl). Ten opravdu žil po většinu života v potulkách v širokém okolí a místa jeho pobytů u nás i v blízkém Rakousku, všelijaké díry a jeskyně, se dodnes nazývají Grázlovy díry. S každým toulavcem to však nemuselo dojít až tak daleko. I u nás ve vsi žil vážený a velmi sečtělý člověk, který měl v sobě toulavou a poetickou duši ještě v době, kdy se to zdaleka neoceňovalo. Byl to starý mlynář Josef Špalek, o němž jsem se už jednou zmínil v souvislosti s jeho znalostí ruštiny. V době mého mládí to byl už starý vousatý pán, který se spíš pohyboval mezi svou idylickou světničkou vedle parádního pokoje ve mlýně a vysedáváním na kamenné lavičce před mlýnem. Slyšel jsem však od své matky, že si po způsobu mlynářských krajánků dříve každoročně dopřával docela originální dovolenou. Když ho chytila toulavá horečka a stesk po velkém světě sbalil si přes rameno deku a nejnutnější propriety a vydal se pěšky přes Telč a Jindřichův Hradec do Třeboně, vykoupal se v rybníce Rožmberku, popil třeboňské pivo a po čase se zase stejnou cestou vrátil do své idylické samoty. Jednou prý tak došel až do Plzně, aby se potěšil světoznámým pivem přímo u pramene. Jako mlynář měl pro takovou turistiku velkou výhodu. Pohyboval se po způsobu krajánků od mlýna ke mlýnu, kde vždy našel potřebný nocleh a byl i vítán na besedu u rozšafných pánů otců svého fochu. Musely to být opravdu romantické cesty, jaké už bychom sotva mohli dnes napodobovat. Příhody takových cestovatelů byly ostatně i literárně zachyceny v tenkrát oblíbené knize Z českých mlýnů, která se i v újezdském mlýně opakovaně čítávala za zimních večerů. Běžní újezdští sedláci si takové potěšení dovolili spíše výjimečně a třeba jen při vhodné příležitosti jednou za život, když navštívili nějaké své příbuzné v Brně, Praze nebo dokonce ve Vídni. U selských synků byla ještě jedna cesta, jak se dostat natrvalo z rodné hroudy. To bylo tehdy, když se na některém statku narodilo víc dětí a grunt dostal jen nejstarší z nich. Ti mladší se pak museli buď přivdat nebo přiženit jinam, většinou ovšem v téže vesnici nebo v sousedství, nebo se vyučit nějakému praktickému řemeslu a přesídlit jinam. Když probírám historii našich dvou rodů Durdů a Vrbků, tak tam najdu všechny zmíněné varianty. Nejstarší z každé generace převzali své statky, dcery se přiženily, jedna do mlýna, druhá za řídícího učitele do Rozseče blízko Telče, třetí zůstala svobodná a pomáhala své sestře ve mlýně, synek z jednoho rodu se stal farářem a prošel pak řadu far v širokém regionu, aby pak na stará kolena zase skončil jako host své sestry v újezdském kostele a další se vypracoval na známého uzenáře v Praze. Takže základní princip mobility už tenkrát probíhal i na zapadlejších vesnicích, stejně jako v současnosti, jenže tenkrát to byly spíš výjimky, dnes je to běžná praxe. Rozdíl oproti dnešku je možná v tom, že řada rodáků, kteří by se tenkrát vystěhovali za prací, dnes zůstává na vesnici bydlet a za prací jen denně pendluje. Navíc se na vesnice, zejména v dosahu větších měst, vracejí i lidé městští, kteří zde chtějí nalézt trochu klidu po práci. A to je myslím dobrý trend, jak pro ty nové usedlíky, tak i pro obce, které se v posledních letech začínaly vylidňovat. Aspoň tak to vidím já.

Vladimír Hanák

 
Top! Top!